Menu
  • Kategorie: Psychologická oblast
  • Napsal Zdeněk Haník

Mentální převaha II

Měl jsem vlastně v úmyslu psát jiný článek, ale uvědomil jsem si, že zareaguji na článek Petra Judy „Mentální převaha“ a některé ohlasy na něj. Ale začnu odjinud. Zoran Gajič (trenér olympijských vítězů) na semináři v Jablonci prohlásil: „nejlepší psychologie je umět hrát volejbal“. Neříkám to poprvé, to si uvědomuji, ale kus pravdy na tomto výroku je. Já tuto myšlenku s dovolením trochu zodborním a převedu ji do výroku „ZÁKLADNÍM PŘEDPOKLADEM PSYCHICKÉ ODOLNOSTI JE ODPOVÍDAJÍCÍ HERNÍ KVALITA“, je to vcelku logický výrok, ale nedostačující, jelikož je jednostranný. Řekněme však, že máme první východisko pro případnou diskusi. Z této premisy vychází ponaučení, že pokud chci být psychicky odolný musím zároveň dobře hrát a hrát budu lépe, když budu více a lépe trénovat. Já s tímto vším jako trenér naprosto souhlasím, ale všichni cítíme, že to je jaksi nedostatečné zjištění. Na podporu tohoto tvrzení však uvedu příklady Vladimíra Grbiče a Lorenza Bernardiho ...(foto: Martin Sidorjak)

 

Měl jsem vlastně v úmyslu psát jiný článek, ale uvědomil jsem si, že zareaguji na článek Petra Judy „Mentální převaha“ a některé ohlasy na něj. Ale začnu odjinud. Zoran Gajič (trenér olympijských vítězů) na semináři v Jablonci prohlásil: „nejlepší psychologie je umět hrát volejbal“. Neříkám to poprvé, to si uvědomuji, ale kus pravdy na tomto výroku je. Já tuto myšlenku s dovolením trochu zodborním a převedu ji do výroku „ZÁKLADNÍM PŘEDPOKLADEM PSYCHICKÉ ODOLNOSTI JE ODPOVÍDAJÍCÍ HERNÍ KVALITA“, je to vcelku logický výrok, ale nedostačující, jelikož je jednostranný. Řekněme však, že máme první východisko pro případnou diskusi. Z této premisy vychází ponaučení, že pokud chci být psychicky odolný musím zároveň dobře hrát a hrát budu lépe, když budu více a lépe trénovat. Já s tímto vším jako trenér naprosto souhlasím, ale všichni cítíme, že to je jaksi nedostatečné zjištění. Na podporu tohoto tvrzení však uvedu příklady Vladimíra Grbiče a Lorenza Bernardiho. Oba jsem poznal jako skvostné hráče, na vrcholu jejich slávy (především v 90. letech). Pak jsem je oba viděl na vlastní oči stárnout. Viděl jsem, jak je jejich sebevědomí pomalu nahlodáváno klesající výkonností. Žádné smečované podání na hranici rizika, jako dřív … plachta, která měla předstírat, že podávají takticky, ne, ne, ne … dostali strach. Nebyla to pouze záležitost kondice a věku, prostě sebevědomí nebylo podepřeno herní jistotou. A přidám ještě jeden příklad, který nemůže být dojmologii, protože se jedná o mě samotného. Byl jsem kdysi jako mladík odvážný a drzý hráč, ale pak (někdy po třicítce) jsem se stal známým, dostal jsem v tomto volejbalově požehnaném věku do nároďáku, ještě chvíle jsem hrál dobře a ejhle pojednou, strach, obavy z případné chyby (kdepak bych dříve myslel na chyby, ty jsem odpaloval). Měl jsem totiž strach o sebe, o své jméno, ne o výsledek jako dřív. V roce 1993 jsem trenéru Kalnému odmítl jet na Mistrovství Evropy a on mi nevěřil, že cítím, že už tam nemám co dělat bez své odvahy. Zlobil se na mě a bral to za zradu. Ale já jsem si prostě nevěřil (ME není turnaj na Vranově a ze sebevědomého, odvážného, nátlakově hrajícího a drzého kluka byl hráč s dobrou pověstí, ale měl naděláno v gatích. Vidíte a jednalo se o tutéž osobu. Jestli se mýlím u Bernardiho a Grbiče (myslím však přesto, že ne), tak u mě jde o autentický zážitek, a navíc není zase nic tak příjemného toto na sebe prozrazovat. Má tedy Gajič částečně pravdu nebo ne? A teď střih… Kdysi mi můj syn Zdeněk, tehdy nahrávač juniorské reprezentace ČR, říkal: „ … tati, o nás tady Juda nutí běhat nějaká kolečka po dosaženém bodu a mně to nevyhovuje, mně to ruší … ale musím to dělat, protože by mě asi jinak nenechal hrát…“. Já jsem tehdy odvětil otázkou: „ a jak hraješ?“, „docela mi to jde“, odvětil. Tehdy uhráli na ME juniorů 5. místo. Můj syn je dobrý nahrávač, ale v životě introvertní typ. Kdyby se na hřišti choval, jako v životě, už by nebyl ligovým nahrávačem. Vděčím Judovi, za to, co jsem nedokázal já. Naučil jsem ho sice hrát volejbal, ale Juda mu dal šanci a „odbrzdil“ ho. Dnes jsou emocionální projevy, které u něj jinde nevidím než na hřišti, zcela běžnou součástí jeho výkonu. A je mu to sakra ku prospěchu. Navíc z něj pobyt v Petrově přítomnosti udělal lepšího chlapa. Když Judu vyhazovali z Brna, vím, že mu jako hráč (možná jeden z mála) napsal lakonickou sms „je mi to líto“, vážil jsem si ho za to… Kdybych měl ještě jednoho syna, dal bych ho Petrovi znovu. Ale zpět k odborné rovině problému. Toto „odbrždění“ pokládám v současném vrcholovém sportu, a obzvláště ve volejbalu, který je sám o sobě bez tempa, za nesmírně důležité. Giba, Sergio, Heller využívají svého vrozeného temperamentu, ale navíc se ve hře záměrně nebrzdí. My Evropané a především my Češi, nedisponujeme takovou devízou, ale právě proto musíme hráče odbrzdit, a vydolovat z nich potenciál spodních proudů, které jsou jakoby zastydlé. Ale že tam jsou, dokázal několikrát právě Petr Juda ve své trenérské činnosti. Když ho Big Coach v reakci na jeho poslední článek vyzýval, cituji: „… možná by stálo za to rozvést více praktické postupy, jak té mentální odolnosti dosáhnout…“, odpovídá Petr Juda „ … to se pokusím rozvést někdy příště, ale určitě nečekejte nějaký model nebo metodu …“. Petr Juda je zvláštní exot, ale zcela nový fenomén v našem volejbalu, protože postupuje zcela „nečesky“ a podle mého názoru ve výchově mladých hráčů správně. Nevím jestli to víte, ale on se svými hráči velmi intenzivně žije, má vysoké nároky, ale zároveň se jim hluboce oddává a navíc dbá na to, aby z nich byli rovněž slušní lidé. A hlavně: postavil určitý psychologický model v praxi. Můžeme se přít o jeho správnosti, ale je to jeho jasný rukopis a pozorovatelný praktický postup. Když nám někdy vyčítáte teoretizování, tak Juda předvádí zcela konkrétní praktickou metodu. Nevím, jak odpoví Big Coachovi, ale podle mě, odpovídá právě svou činností. Jeho praktická odpověď zní: psychická odolnost se buduje poctivou prací, zdravým fanatismem, idealismem a naopak psychické křečovitosti se v zápase čelí projevením emocí (řekněme správně odbržděním) a pohybem (i v pauzách mezi rozehrami). Psychické zábrany nelze v zápasu odbourat racionálně, ale aktivitou. Hráči nesmí myslet na následky chyb, na ty musí myslet při tréninku. V zápasu se hráčům musí povolit uzda a pomáhat jim k sebeprojevení, hra musí těšit. Tak dobře, znovu střih … proti prvnímu výroku „ZÁKLADNÍM PŘEDPOKLADEM PSYCHICKÉ ODOLNOSTI JE ODPOVÍDAJÍCÍ HERNÍ KVALITA“ tu stojí druhý výrok: „ V ZÁPASU JE NUTNÉ HRÁČE ODBRZDIT, ABY MOHLI PROJEVIT SKRYTÉ MOŽNOSTI, KTERÉ MOHOU NĚKDY ČÁSTEČNĚ I KOMPENZOVAT HERNÍ KVALITU“. Tak vážení čtenáři, jste na tahu …, kdo najde odvahu napsat samostatný článek MENTÁLNÍ PŘEVAHA III ? Pokud nikdo, zareagujte alespoň a vyjádřete svůj názor, jak je na těchto stránkách již dobrým zvykem. Jenom tentokrát opravdu prosím, abychom neskončili u toho, že problém je komplikován chybným postupem vedení ČVS….

 

V Praze 12.10.2008  Zdeněk Haník