Z minulého týdne konstatuji dva smutné osobní zážitky: první je, že svůj boj vzdal Josef Dobeš a druhý, že jsem prohrál tenisový duel s Jardou Hřebíkem, což se mi v poslední době nestávalo. Ministr Josef Dobeš byl možná slabým ministrem, jak tvrdí jedni nebo nejlepším ministrem, jak tvrdí prezident Václav Klaus. Opravdu nemám dostatečný objem informací, abych to mohl posoudit … co ale vím, že byl dosavadní ministr výhrou pro sport a stál za námi ve všech bitkách o renesanci sportovního prostředí a především o financování sportu. Nic naplat, znovu musíme zpozornět, aby sport v osobě jeho nástupce nedostal další ránu. Starý mazák Jarda Hřebík na mě tentokrát vytáhl strategii „že spěcháme a musíme na minimum zkrátit rozcvičku“ … zbaštil jsem mu to, jak se později ukázalo, času bylo dost, ale já jsem první set téměř nezaservíroval … on prostě ví, že jakmile se rozehraju, jeho šance začnou klesat … no nic, historie se neptá, dostal jsem na prdel. Co by možná mohlo být pro čtenáře zajímavější, že mi po našem tenisovém zápase nechal nahlédnout do zákulisí Sparty. V první řadě jsem viděl, že Sparta Praha je firma v pravém slova smyslu, k tomu  máme ve volejbalu daleko. Odborně však řeší obdobné problémy, jako my ve volejbalu. Postoj k práci, profesionalitu, identifikaci, mládež, metodiku. Je to na samostatný článek, tak snad někdy ...

Diskuse pod posledním útením článkem mě vyhecovala, abych se k tématu ještě jednou vrátil. V první řadě bych se ohradil proti tomu, že se stavím proti teorii ve sportu. Je to přesně naopak: sám jsem jako teoretik přiložil ruku k dílu, ale jde mi o to, že předmětem našeho zkoumání je sportovní hra. Jevem, který ve sportovní hře zkoumáme, je herní chování, které se realizuje prostřednictvím realizace herních činností, součinností hráčů (tedy herními kombinacemi), verbální a neverbální komunikací a dalšími projevy chování jako projevování či ovládání emocí atd. Ale zůstal bych u slova herní chování. To je jakýsi vnější projev, za nímž se skrývá nesmírně obsáhlý komplex vloh, zvyků, návyků, prožívání, a dalších souvislostí. Kdo chce poctivě analyzovat projevy chování, musí si v první řadě pokorně přiznat, že o tom víme strašně málo.

Vraťme se například k nedávné živé zkušenosti, tedy poslednímu zápasu české volejbalové reprezentace na ME v Karlových Varech. Zápas s Polskem, kde nám případné vítězství otevíralo cestu až do Final Four. Jednalo se situaci, kdy se během cca dvou hodin měla zhodnodit dlouholetá práce. Trenér Svoboda musel při pří přípravě na utkání i v utkání samém řešit následující okruhy problémů: analýzu charakteru hry soupeře, vlastní strategický plán, určení základní vlastní sestavy, reakce na taktické během utkání, reakce na výkyvy výkonu a chování vlastního družstva. Tak, a teď si rozeberme, jak v takové vypjaté jedinečné životní situaci může opřít své jednání o poznatky sportovní teorie. V první řadě je sám Svoboda graduovaným odborníkem, čili v jeho rozhodování se promítá úroveň obecného tělovýchovného i obecného vzdělání. Ano, jsem toho názoru, že volejbalový trenér potřebuje odborné vzdělání. Nikoliv tak, že by si v zápasu lovil ve svých vědomostech, ale tak, že vzdělání je již nedílnou součástí jeho osobnosti a jeho konání. Je prostě kultivovaný. Přesto trvám na tom, že jsou to v první řadě instinkt, intuice, vhled do problému, trenérská zkušenost, a snad ještě nad tím životní zkušenost a lidská moudrost, které rozhodují o tom, zda je trenér úspěšný či neúspěšný. To už vůbec nemluvím o osudu, sportovním štěstí atd. Trenér se přirozeně na takovou situaci (kterou jsem zde evokoval) musí sám odborně připravit, ale i zvolit odborníky, kteří mu mají pomoci v „té jámě lvové“.  Teď přichází pointa tohoto článku: ano, je to právě trenér, který volá na pomoc externí odborníky, protože vrcholový sport dospěl do takového stavu, že jedinec (byť sebezkušenější a sebevzdělanější) je sám na zvládnutí takových situací krátký. Ano, je to trenér, který musí posoudit, do jaké míry je jeho vlastní výbava dostačující, a kde „potřebuje vykrýt“. Z tohoto důvodu je pro mě neklamným signálem nekompetentnosti, když první trenér nemá jasnou představu, jakého potřebuje trenérského asistenta a řeší to například na bázi kamarádství. Základním znakem lidské moudrosti (a tedy i trenérské), že  člověk zná svoje meze a limity. Když je zná, začne řešit klíčový manažerský problém, jaký odborný tým potřebuje ke spolupráci. Jistě, dnes už každý trenét ví, že potřebuje kvalitního statistika, fyzioterapeuta, lékaře. Ale dál: všichni se shodují, že „je to o hlavě“ … to se lehce řekne, ale co to znamená? Potřebuje trenér psychologa nebo musí být sám psychologem? Hned vyslovím svůj názor: trenér musí být sám psychologem, ale hned vyvstávají další otázky: má trenér, přestože je sám laickým psychologem, používat ke spoluráci graduovaného psychologa? … a hned se valí další balík otázek: měl by takový psycholog pracovat pouze s trenérem, nebo i hráči? … se všemi hráči nebo jenom s některými? (máme mnoho zkušeností, jak neslavně dopadly pokusy necitlivého zařazení psychologa k týmu) … měl by psycholog být součástí realizačního týmu nebo by měl působit situačně? … měl by psycholog s hráči mluvit sám nebo působit za účasti trenéra? … a dál, kde takového psychologa hledat? … v jakém stavu se nachází sportovní psychologie a především psychologie týmových her? … Vzal jsem jako příklad sportovní psychologii, ale stejně tak bych mohl pro trénink vzít biomechaniku nebo antropomotoriku atd. V každém případě se mi všechny tyto úvahy zbýhají u jedné osoby a tou je trenér. Tím se dostávám k úvodní myšlence z minulého úterý: vědecká či odborná konference bez účasti trenérů. Tvrdím, že sportovní teorie se musí chovat jako servisní instrument pro sportovní praxi. Trenér družstva jakékoliv týmové hry řeší nesmírně komplexní jev, naproti tomu instituce sportovního výzkumu se zpravidla zabývají do hloubky jednou oblastí, no a míru vlivu jednotlivých oblastí na cílový stav, to znamená na herní výkon nebo herní chování musí posoudit trenér a podle toho určit obsah, míru a zaměření spolupráce se sportovní teorií, případně pracovišti zaměřenými na sportovní výzkum. Jestliže se ozval pod minulým článkem Tomáš Malý, tak to je typický příklad člověka, který úzce a úspěšně spolupracuje se sportovní praxí, a podobně jako biomechanik ing. František Zahálka, který mi při testování mladých volejbalistů minulý týden v Nymburce (kde nám pomáhal s elektronickým měřením rychlosti) vytkl, že problém generalizuji a e mám být napříště konkrétní, když se otírám o akademickou obci. Pokud se hájí takoví odborníci proti mým názorům, rád se omluvím za to, že je házím do jednoho pytle s jinými. A přidávám, že je jistě celá řada podobných případů funkčního propojení teorie s praxí, ale moje obecná zkušenost se tímto nemění. Jisté oblasti působení sportovní teorie a sportovního výzkumu mi připadají trochu sterilní a odtažené od reality sportovního života, a možná přesnější vyjádření by bylo: odtažené od reality sportovní hry, jelikož si dovedu představit, že v individuálních cyklických je to zase jiná pohádka.

V Praze, 26.3.2012, Zdeněk Haník