Poznámka: tento článek přebral ve zkrácené podobě deník Sport… Připravujeme s kolegy trenéry a teoretiky volejbalu příručku pro kandidáty volejbalového trenérství a stejně jako tolikrát předtím bezradně tápeme, když se dostáváme ke kapitole „Psychologické aspekty ve volejbalu“. Všichni trenéři i teoretici se ztotožňují v názoru, že je to nejdůležitější oblast, ale máme-li podat seriózní návod, „jak na to“, jsme v koncích. Intuitivně cítíme, ale nevíme …

Jako osoba zodpovědná za oblast vzdělávání v ČVS mám obrovskou chuť mapovat oblast psychologie volejbalu, naše poznatky posunout o kousek dále a pokusím se o to. V této chvíli mám však úplný přetlak zmínit se o nejčerstvějším zážitku, který do oblasti psychologie sportu jistě patří, i když je z jiné sportovní hry.

Komentátoři Bosák a Táborský (mimochodem, dle mého názoru velice schopný spolukomentátor) při televizním přenosu z finále MS ve fotbalu prohlásili, že je „zkrat“ francouzského kapitána Zidaneho nepříjemně překvapil. Mě, ne. Právě proto, že mě duše velkých a hraničních osobností vždycky zajímaly, myslím, že tuším, co se stalo. Záměrně říkám tuším, protože v psychologii sportu jde málokdy „vědět“. Navíc jsem podobné psychologické situace jako volejbalový trenér několikrát zažil. Téměř vždy se týkaly „velkých“ hráčů. Abych však krátce uvedl fakta pro ty, kteří zmíněný zápas neviděli: Zidane z nějakého důvodu ztratil nervy, udeřil hlavou protihráče do hrudi a byl vyloučen. Samozřejmě, vím…:

• Byl naprosto správně vyloučen.
• Poškodil vlastní družstvo.
• Možná připravil své spoluhráče navždy o možnost „sáhnout si na Niké“.
• Jeho čin byl lidským selháním.

Vím, vím … Ale morální odsouzení, které jsem nemohl necítit ze slov Jaromíra Bosáka, to ne … Čin Zidaneho není nic nemorálního, naopak jenom důkaz, že je to jenom člověk a ne Bůh. Jako trenér jsem vždy podobné hráče chtěl mít. To, nad čím se často pohoršujeme, že hráči nedali do hry srdce a celou svou osobnost, má totiž i svou odvrácenou stranu. Zidane do hry srdce a celou svou osobnost dal a dává již strašně dlouho. Ba co víc, dává do hry každou buňku svého těla. Hra „hlavy a těla je u velkých hráčů vždy spojena s hrou srdce“. A ten, kdo se vydává, kdo přibíjí své srdce na stožár (výraz básníka Gelnera) ve jménu hry, již nedokáže s lékárnickým citem odvažovat, kde překračuje „normy“ z pohledu mimosportovního života. Vrcholový sport je kultivovaná náhražka války, nebo snad ne? Po vrcholových sportovcích se žádá „totální nasazení“ a výkon, výkon, výkon… Totální nasazení znamená obětovat se hře, zapomenout na milou, na peníze, na následky, na diváky, ano zapomenout se ve hře a nespekulovat. Tento psychologický přístup k vedení družstva jsem jako trenér vždy podporoval. A kdo, je ve hře, zapomene se někdy dokonce i „slušně chovat“. Ne, neomlouvám to, ale chápu to. Zidane se nechoval zbaběle, šel zepředu a nikdo z nás neví, co bylo důvodem jeho činu. Bylo to lidské selhání, nikoliv nemorální čin. Nemorální mi připadá, když se „filmují“ penalty, když hráči prodávají zápas v němž sami hrají a ještě si na to vsadí v sázkové kanceláři, nemorální jsou úplatkářské aféry s rozhodčími. Zidane nebyl nemorální: „neválí se“ na zemi po každém sebemenším dotyku s protihráčem a kdyby se prokázalo jeho zapojení do úplatkářské aféry, to by mě teprve ranilo a překvapilo. Jinak mám hluboké pochopení pro jeho čin: jeho srdce na letošním MS ve fotbalu přeteklo v dobrém i špatném a nepřekvapilo by mě, jestli bil v šatně hlavou do zdi a trhal si dres.

Zidane pravděpodobně poškodil své družstvo, ale kolikrát v minulosti bral zase odpovědnost za celé družstvo na sebe. Jeho „protrpěná“ tvář signalizuje, že se pro hru dokáže i trápit. Vidíte, jak je to těžké z psychologií: nic z toho, co zde píšu, nemohu dokázat, ale takto psychologii sportu chápu. Měřit tepovou frekvenci hráčů v zápasu, dělat psychologické testy a podle nich diagnostikovat a předvídat úspěšnost v určité činnosti, vymýšlet modelované tréninky a simulovat v nich zápasové podmínky…, tam jsme zatím došli v oblasti psychodiagnostiky a psychologie kolektivní hry, ale mám za to, že potřebujeme víc. Oddělovat psychickou, tělesnou a herní přípravu musíme pouze v knížkách, aby se to lépe chápalo, ale v praxi je to všechno pohromadě, stejně jako Zidanovo sportovní srdce, které vyprodukovalo v jednotě s tělem tolik fotbalové krásy, ale ukázalo i svůj rub v podobě neovládnutí se a selhání. Kéž by se naši volejbaloví reprezentanti (mimochodem, stále si myslím, že jsou dobří hráči a že nejsou tak zkažení, jak se teď tvrdí), kéž by se tito hráči dostávali do takových stavů a „neovládali se“ jako Zidane. Takový čin by neudělal cynik nebo lehkomyslný floutek. Radost a bolest jdou v životě stále spolu, stejně jako dobro a zlo v každém z nás. Zde pro mne začíná a končí psychologie sportu. V roce 2002 jsem napsal knihu „Volejbalové trůny a kanály“, začínala mottem z básně Vladimíra Holana: „ … nejzranitelnější místo srdce je zároveň nejhlubším místem duše…“ a velký český básník mi doufám již podruhé promine, když upravím zbytek jeho verše „… kde jako fotbalový génius jsi sám, ubohý Zidane…“. To jsem měl tehdy v roce 2002 mimo jiné na mysli.

V Praze 11.7.2006