To je název dalšího článku, který vyšel v Mladém světě v červnu 1983. Byl to rozhovor s reprezentačním trenérem Dušanem Melíškem o stavu mužské reprezentace. V reprezentaci nastoupil po OH v Moskvě. Na ME v roce 1981 skončil na 4. místě. Na následujícím MS v roce 1982 v Argentině však skončil národní tým na „krutém“ 9. místě. (dnes už v uvozovkách). Opět se v rozhovoru zabýval stavem národního družstva a stavem mládeže u nás. Z jeho názorů vybírám: Otázka: „Co nám ve srovnání se špičkou nejvíce chybí?“ Odpověď: „Hráči. Myslím špičkové světové hráče. Každé dobré družstvo má nejméně jednoho. Vychovat špičkového hráče je dlouhodobý proces, který žádá hodně dřiny. Naši hráči ve své většině trpí jednou vlastností: rádi by dosáhli dobrého výsledku, ale cestou nejmenšího odporu... (foto: kadeti, roč. 1991)

To je název dalšího článku, který vyšel v Mladém světě v červnu 1983. Byl to rozhovor s reprezentačním trenérem Dušanem Melíškem o stavu mužské reprezentace. V reprezentaci nastoupil po OH v Moskvě. Na ME v roce 1981 skončil na 4. místě. Na následujícím MS v roce 1982 v Argentině však skončil národní tým na „krutém“ 9. místě. (dnes už v uvozovkách). Opět se v rozhovoru zabýval stavem národního družstva a stavem mládeže u nás. Z jeho názorů vybírám: Otázka: „Co nám ve srovnání se špičkou nejvíce chybí?“ Odpověď: „Hráči. Myslím špičkové světové hráče. Každé dobré družstvo má nejméně jednoho. Vychovat špičkového hráče je dlouhodobý proces, který žádá hodně dřiny. Naši hráči ve své většině trpí jednou vlastností: rádi by dosáhli dobrého výsledku, ale cestou nejmenšího odporu. Velké osobnosti charakterizují vlastnosti jakými je poctivost. Nejen ve výkonu, ale vůbec. Dále pracovitost a přímo posedlost vyniknout. Pokora před velikostí volejbalu. Hráč, který má takovou vlastnost, ví, že i když podá sebelepší výkon, má stále co zlepšovat. Takový vztah ke svému oboru mají jen opravdoví mistři. To platí ve všech oborech lidské činnosti. Příklad: dnes je normální, že hráči si nic nedělají z toho, že zkazí smeč, nevyberou míč, zkazí podání. A nakonec i z toho, že prohrají. Jistě, oni si třeba i v šatně vynadají. Ten zkazil to, ten zas tohle. Vzájemně si vyrovnají účty a jdou spokojeně domů. V té šatně chybí jeden hráč, který těmito neduhy netrpí. Takový, před kterým by se ostatní mohli zastydět  a najít tak vůli k nápravě. Tedy osobnost!“ To k mužům. Nyní k mládeži: „Zmíním se jen o několika důležitých momentech, které jsou odborné veřejnosti dostatečně známé. Na počátku výchovy hráče je rozvíjení obratnosti, rychlosti, síly a vytrvalosti. Každý z těchto prvků lze optimálně rozvíjet jen v určitém období raného věku. Dělá se to? Dále: tréninková střediska mládeže si mnozí funkcionáři zaměňují za výsledková střediska. Kopírují se soutěže dospělých, mnohde se tvrdě žádají výsledky, a proto dochází k předčasné specializaci. Výsledkem je, že je málo univerzálních hráčů. I ti dobří mají v nějaké herní činnosti slabinu. A v dnešním volejbale stačí, aby soupeř vyhmátl takovou slabinu třeba jen u jednoho či dvou hráčů a je zle. Přejděme k vrcholovým střediskům. Při jejich zavádění se předpokládalo, že se stanou ideálním prostředím pro rozvíjení mistrovství ctižádostivých hráčů. Bohužel střediska se stala pro hodně hráčů cílem jejich snažení. Jen minimum usiluje o to stát se opravdovými mistry. Proč? Bolí to. Hráčům chybí dostatek tvrdosti k tomu, aby na sobě pracovali víc než stačí k dobrému průměru. Musíme počítat, že volejbal ve své vrcholové podobě je dost tvrdá práce.“ … tolik tedy Dušan Melíšek. U reprezentace skončil v roce 1983. Po něm nastoupil k reprezentaci již podruhé Karel Láznička a dosáhl v roce 1985 na zatím poslední naši medaili. K tomu bych měl dvě poznámky ze současnosti. Hráči se bojí tvrdé práce. Vidím to v reprezentaci kadetů a mohu porovnávat se čtyřmi generacemi. Omluvy z reprezentace z důvodů, že v klubu mám větší šanci si zahrát a v reprezentaci bych byl jen náhradník a možná, že bych po té vší dřině i z ní vypadl, jsou častější a častější. Důvodem samozřejmě není možnost hrát v klubu (ta je vždycky), ale touha po pohodlnějším životě. Vždyť kadetští i juniorští reprezentanti musí obětovat prakticky celé prázdniny poměrně dost velké dřině a přitom úspěch visí stále hodně vysoko a je těžko na něj dohlédnout. Proto vznikají takové kalkuly a zakrývají se za různé, mnohdy až směšné výmluvy. Navíc jsou trenéři, kteří je v tomto i podporují. Na druhé straně si cením trenérů, kteří naopak své hráče do reprezentace bez problémů odesílají a nutí je na sobě pracovat. To platí celé roky a nejde najít východisko.(?). Druhým problémem jsou soutěže. Kopírují již téměř dokonale soutěže dospělých a to je, myslím a určitě již i vím, chyba. O tom se v tomto článku nechci více rozvádět. Ale hraje se každý týden a trénuje taktika se na sobotní zápasy. Technika, kondice… upadá do pozadí. A to vyčerpává jak trenéry, tak i hráče. Navíc všechny soutěže (i žákovské) končí play off. To je svým způsobem velice nespravedlivý systém soutěže, který potlačuje celoroční, dlouhodobé výsledky (a na rozdíl od soutěží dospělých nepřiláká ani diváky a ani sponzory). A po takové těžké sezóně jsou všichni unaveni a nejlepší mají na místo relaxace nastoupit k reprezentaci a podstoupit ještě větší dřinu. Protože již se nepřipravují k souboji s jiným klubovým družstvem, ale připravují se jak uspět v kvalifikaci o ME nebo na vlastním ME. A to je již při vší úctě mnohem vyšší úroveň než klubové soutěže. A to mnohé odradí. Vůbec, myslím, že u nás chybí seriozní debata o systémech mládežnických soutěží mezi volejbalovými odborníky hlavně z řad trenérů. Dělám trenéra od roku 1981 a myslím, že žádná nikdy ani nebyla.

Velké Meziříčí, 18.6.2008    Petr Juda