Už jsem si zvykl na to, že jsem ve volejbalu pokládán - no řekněme za nestandardní prvek - a jestliže začnu na volejbalových stránkách vysvětlovat souvislost tohoto vědního oboru s naším sportem, rozhodně tuto pověst jenom potvrdím. Nadbám na to a řeknu jen to, že se v díle Konráda Lorenze, nositele Nobelovy ceny inspiruji více než ve všech takzvaných psychologiích sportu. Dílu Konráda Lorenze se někdy budu věnovat obšírněji a vysvětlím i proč se inspiruji právě v jeho výzkumu třeba na kachnách. V tomto příspěvku se pokusím prostřednictvím inernetového článku V. Blažka osvětlit, co je etologie. Pokud ucítíte, to co já, ozvěte se, Znáte to: příbuznost kůže ... Z.H.

Vymezení a vznik etologie

Etologie je biologická věda, která se zabývá studiem chování, a to především chování zvířat v přirozených (přírodních) podmínkách; biologické (vrozené) složky chování jsou i u člověka a proto navazuje na klasickou etologii i tzv. etologie člověka. Etologie vznikla v kontextu různých věd o chování. Historicky byly mimo jiné důležité především následující směry a teoretické přístupy:

• Darwinova evoluční teorie (Ch. Darwin se sám přímo zabýval srovnáváním výrazu emocí u zvířat a u člověka),
• behoviorismus v USA studoval tzv. operantní učení (Thorndike, Skinner …),
• studium nepodmíněných a podmíněných reflexů a studium vyšší nervové činnosti I.P. Pavlova,
• celostní psychologie (např. Köhler s experimenty, zaměřenými na zkoumání učení zvl. u primát ů ), h)
• později i sociální psychologie se studiem významu neverbální komunikace (např . Argyle), i) také vývojová psychologie s poznatky o raném chování dítěte, j)
• později pak měla velký vliv sociobiologie

Obsah etologie

Pro etologii člověka měl význam i novodobý výzkum chování primátů (nap ř . J. Goodallová, D. Fosseyová), mnohdy inspirovaný ze strany paleoantropologie. Vlastní etologie vznikla na základě prací Karl von Frische (známé je jeho studium dorozumívání včel), Niko Tinbergena (studium instinktivních vzorců chování hmyzu a ptáků) a Konrada Lorenze (mimo jiné pozorování a chov vrubozobých ptáků , objev imprintingu, vytvoření obecné koncepce významu a vztahu instinktu a učení pro chování).

Důležité pro formování etologie jako samostatné vědní disciplíny bylo velmi detailní poznání chování určitých živočišných druhů (viz pojem etogram jako soubor prvků chování daného druhu). Klasická etologie zdůrazňovala pozorování jako výchozí metodu a nutnost studia chování v přirozených podmínkách, ale sami etologové se nevyhnuli experiment ů m v relativně polopřirozených podmínkách. To, že etologický přístup je velmi podnětný i pro výzkum chování člověka si uvědomovali již N. Tinbergen a K. Lorenz. Základ etologii člověka pak dal R.Hinde, rozvedli ji především D. Morris a I. Eibl-Eibesfeldt (který vydal nejúplnější monografii a biologických základech chování člověka).

Chování

Chování je nutno chápat jako integrační akt, na němž se podílí celý organismus (různé)

systémy však v různé míře). Chování je velmi různorodé vzhledem k různorodosti životních podmínek, vrozeným rozdílům mezi jedinci a odlišným individuálním zkušenostem. Chování má adaptační význam, přičemž adaptační mechanismy se uplatňují vývojově na úrovni druhu (vrozené chování) nebo jako přizpůsobování měnícím se životním podmínkám na úrovni jedince (učení). I přes velikou proměnlivost lze pozorovat v chování standardní reakce (určité konstanty v chování). Chování bývá cílesměrné (s výjimkou např. některých složek hry mláďat).

Vrozené chování

Vrozené chování má charakter od jednoduchých kinéz a taxí přes nepodmíněné reakce po složité instinkty, které mají druhově specifický charakter. Pro spuštění vrozené reakce je nutný tzv. klíčový podnět (jedinec má jeho vrozené schéma), mnohé klíčové podněty se mohou sumarizovat či se jedinec může naučit je jemněji rozlišovat. Mnohdy je pro klíčový podnět charakteristická relativnost, což může vést k nadoptimálnímu vlivu některých podnětů (viz nadsymboly). Pro spuštění instinktivní reakce je také velmi důležité vnitřní vyladění (většinou zabezpečené hormonálně ). Tomu odpovídají tzv. psychohydraulické modely vrozeného chování. Jednotlivé reakce mohou na sebe navazovat a vytvářet složité instinktivní řetězce s komplikovanou hierarchickou, neurohormonální regulací. Při určitém vnitřním vyladění často jedinec aktivně vyhledává klíčové podněty - tzv. apetenční chování. Po realizaci instinktivní reakce dochází k závěrečnému (konzumatornímu) projevu (chování). V určitých situacích může dojít k tzv. vakuovým, náhradním, přetékajícím a zvl. přeskokovým aktivitám. Přeměna přeskokových aktivit na projev signalizace v rámci jiného celku chování se pak nazývá ritualizací.

Učení

Učení je mechanismus pozměňující na úrovni jedince chování podle individuálně získaných zkušeností. Vyžaduje určitou úroveň smyslových orgánů a rozvoje nervového systému, ale i znovurozpoznávání podnětů (tím i rozvoje paměti) apod. Jedná se zřejmě o více neurofyziologických mechanismů . Nejjednodušší formy učení jsou motorická facilitace cvikem, habituace (učení se neodpovídat na opakující se podněty), senzitizace (zvýšení citlivosti na slabé podněty) a imprinting - vtištění, kdy určitá zkušenost v omezeném krátkém časovém období (dědičně definovaném) v rané ontogenezi výrazně a dlouhodobě ovlivní chování jedince (viz Lorenzovy pokusy s imprintingem náhradního obrazu matky u kachen a hus), příp. se uvádí ještě traumatické učení apod. Z dalších (vyšších) forem se uvádí především klasické podmiňování, kdy jsou v mozku spojeny vjemy (podněty) jednak nepodmíněný vyvolávající vrozenou reakci, jednak podmíňující, který následně vyvolá tutéž reakci (ale viz vyhasínání, generalizace a diferenciace podmíněných reflex ů , vytváření reakcí vyšších řádů apod.). Operantní (rovněž také tzv. instrumentální) učení je složitější v tom, že jedinec získává nové zkušenosti na základ ě aktivního přístupu (viz behoviorismus a experimenty s bludišti a Skinnerovými boxy). Dále učení vhledem - insight (viz pokusy celostní psychologie), u kterého se odehrává myšlenkový proces před uskutečněním odpovědi, diskriminační učení, učení učit se, latentní učení, učení napodobováním a z něho vycházející sociální učení, umožňující předávání zkušeností z jedince na jedince (zvl. viz primáti a diskuse o modelech protokultury, sociální dědičnosti či teorii tzv. memů ).

Etologie člověka

Etologie člověka se odlišuje od klasické etologie (proto se dříve hovořilo spíše o etologickém přístupu ke studiu chování člověka) jednak tím, že jsou velmi rozdílné, kulturně podmíněné životní podmínky (lze tudíž jen obtížně hovořit o přirozených podmínkách), dále tím, že instinktivní vzorce chování (normálně u zvířat spolu úzce provázané a zřetězené) jsou člověkem pod vlivem podnětů a vnitřního vyladění (viz souvislost s motivací) vřazovány do konkrétní podoby chování jedince relativně volně a nezávisle, a konečně tím, že člověk má obrovské schopnosti učení, zapamatování a vůbec vyšších kognitivních funkcí + i má složitější motivační strukturu. Proto mnohé mechanismy platné pro zvířata u člověka neplatí nebo jen v náznaku a s omezeními. Přesto u člověka existuje celá řada behoviorálních schémat, která jsou převážně vrozená (viz chování dětí v rané ontogenezi nebo shoda některých mimických projevů u nejrůznějších kultur) nebo alespoň zůstává určitá kontinuita s obdobími antropogeneze, kdy dané chování bylo nutně determinováno podle biologických zákonitostí (i když vrozenost nelze prokázat).

U chování člověka tak můžeme rozlišit tři úrovně : vrozenou, kulturně podmíněnou a individuálně získanou.Všechny tyto projevy se uplatňují v rámci tzv. neverbální komunikace. Ukazuje se čím dál více, že neverbální komunikace má daleko větší význam, než se donedávna předpokládalo. Etologie člověka je tak na pomezí biologických a společenských věd. Pro pochopení chování člověka je nutné jak studium neurofyziologických (resp. psychobiologických) procesů, tak sociální a kulturní podmíněnosti i evolučních mechanismů včetně genetické selekce - viz sociobiologie. Ta se pak zabývá zvláště vznikem altruistického chování, rozdílů mezi chováním mužů a žen, tzv. fenoménem babičkovství (v souvislosti s menopausou), tzv. agresivním chováním (včetně např . aktuálně diskutovaného genocidního chování) atd.

Neverbální komunikace

Neverbální komunikace plní spolu s řečí různé funkce (od representační, regulační a emocionální - viz tzv. Bühlerův trojúhelník, až po různé sociální funkce) a je realizována různými formami ("kanály"): čichová komunikace (+ feromony, + význam pro sexuální a mateřské chování), kontakt očí (včetně rozšiřování a zužování zorničky, délky pohledu, uhýbání atd.), fyziologické projevy (zčervenání, zblednutí), extralingvistické projevy (ne řečové kvality ř e č i, jako barva hlasu, melodie, pomlky, pazvuky, hlasitost - v souvislosti s emocionálním prožíváním č i agresivitou), taktilní (haptické) projevy, postoje těla (vytváření bariér, agresivní hrozby), mimické projevy (jednak v souvislosti s primárními emocemi s výrazně vrozenou složkou, jednak s vyššími emocionálními prožitky, + pozdrav úsměvem, koketní hození očkem ženy, specifické kulturně podmíněné mimické projevy, + význam úsměvu a smíchu u člověka, + tzv. zpětná mimická vazba, + specifická, složitá neurofyziologická regulace za účasti limbického systému, korových oblastí zvl. v čelním laloku a možná i nižších oblastí mozku - středního?), gesta s velmi proměnlivým charakterem, závislým na kultu ř e (ilustrující, ukazovací, bariérová a odmítající, glazurová, pozdravná, urážlivá, hodnotící, + tzv. technická gesta a gestické, resp. neverbální jazyky, + otázka sémantičnosti gest), zaujímání místa v prostoru (vztah k únikové cestě , pozitivnímu nebo negativnímu zdroji, + tzv. síťovité či lavinovité obsazování prostoru) a dále orientace těla a jeho částí (např . čelní rovina, utváření tzv. revírů , poloha končetin) vůči ostatním,

kontrola různých vrstev prostoru kolem vlastního těla (intimní, osobní, společenský, veřejný), dále mutilační změny dočasné (barvení a úprava nehtů , vlasů , kůže) či trvalé (deformace lebky či chodidla, tetuáže, obřízka, perforace rtů , nosu a uší apod.), výběr a úprava oblečení (barva, odlišnost od spole č nosti č i konformita) a používání doplňků (ozdob), manipulace s nimi včetně vytváření bariér. Důležitým prvkem je metakomunikace (různé typy metakomunikačních signálů, ovlivňujících interpretaci sdělení). Neverbální komunikace se uplatňuje u člověka v různých oblastech chování různou měrou. Typická je zvl. u prostorového (resp. - s terminologickou výhradou - teritoriálního) chování, rodičovského chování a chování dítěte, sexuálního chování v nejširším pojetí, agresivního chování a u sociálního chování obecně. Praktický význam má např . pro psychologii, psychiatrii, při přípravě managementu aj. Vybraným otázkám je v rámci přednášek věnována podrobnější pozornost. Některé vzorce (části, složky) neverbální komunikace mají relativně jednoznačný význam (obsah) - především u očního kontaktu či některých mimických vzorců , které jsou podmíněny zřejmě vrozenými schématy; mnohdy je však nezbytný určitý kontext, který v různé míře spolehlivosti ovlivňuje interpretaci - především u gest je tento kontext podmíněn kulturní tradicí.

 

Výběr literatury (bez rozlišení toho, zda se jedná o odbornou monografii nebo o populárně naučnou knihu, t ř i nejdůležitější publikace jsou označeny tučně )

 

 

 

ARGYLE, M.: Bodily Communications. Int.Univ.Press, New York 1977

 

BENEŠ, J.: Homo sapiens sapiens. Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a

 

sociokulturních adaptací. Univ.J.E.Purkyně , Brno 1990

 

BERNE, E.: Jak si lidé hrají. Nakl. Svoboda (edice Spektrum), Praha 1970

 

BIČÍK, V. - FRAŇKOVÁ, S.: Úvod do srovnávací psychologie. Fil.fak.Univ.Pal., Olomouc

 

1985

 

CZAKO, M. - NOVACKÝ, M.: Porovnávacia psychológia. Slov.ped.nakl., Bratislava 1 985

 

DAMASIO, A.R.: Descartesů v omyl (emoce, rozum a lidský mozek). Mladá fronta (edice

 

Kolumbus), Praha 2000.

 

DARWIN, CH.: Výraz emocí u člověka a zvířat. Nakl.ČSAV, Praha 1 964

 

DAWKINS, R.: Sobecký gen. Maldá fronta, Praha 1 999

 

DE VITO, J.: Základy mezilidské komunikace. Grada Publ., Praha 200 1

 

DRVOTA, S.: Od zvířete k člověku. Panorama, Praha 1 979

 

EIBL-EIBESFELDT, I.: Human Ethology. Aldine de Gryuter, New York 1 989

 

EIBL-EIBESFELDT, I.: kapitola Methoden der Humanethologie v novém vydání německé

 

u č ebnice Anthropologie - Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (pod

 

vedením R.Knussmanna)

 

FOSSEYOVÁ, D.: Gorily v mlze. Mladá fronta, Praha 198-

 

FOUTS, R.: Nejbližší p ř íbuzní. Mladá Fronta, Praha 2000

 

FRANCK, D.: Etologie. Nakl.Karolinum, Praha 1 996

 

FRAŇKOVÁ, S. - BI Č ÍK, V.: Vybrané kapitoly ze srovnávací psychologie. SPN, Praha 1985

 

FRAŇKOVÁ, S. – BI Č ÍK, V.: Srovnávací psychologie a úvod do etologie. Karolinum, Praha

 

1999

 

FRAŇKOVÁ, S. - KLEIN, Z.: Úvod do etologie člověka. Nakl.HZ, Praha 1997

 

GAISLER, J.: Úvod do etologie. SPN, Praha 1989

 

GOODALLOVÁ-van LAVICKOVÁ, J.: Ve stínu člověka. Mladá fronta, Praha 1978

 

HAVLÍ Č EK, J.: články v časopise Vesmír, 2001

 

HINDE, R.A.: Nonverbal Communication. Univ.Press, Cambridge 1972

 

KLEIN, Z.: články v časopise Živa v letech 1993 až 1995

 

KLEIN, Z.: Atlas sémantick&;;yacute;ch gest. Nakl.HZ, Praha 1997

 

KŘ IVOHLAVÝ, J.: Neverbální komunikace. SPN, Praha 1988

 

KŘ IVOHLAVÝ, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988

 

LEONOVIČOVÁ, V.V. - NOVÁK, J.V.A.: Evoluce biologických základů lidského chování.

 

Academia, Praha 1982

 

LEPILOVÁ, K.: Řečová komunikace verbální a neverbální. OU - Fil. Fak., Ostarva 2001

 

LEWIS, D.: Tajná řeč těla. Vict.Publ., Praha 1989, nověji East Publ., Praha 2001

 

LORENZ, K.: Osm smrtelných h ř ích ů č lov ě ka. Panorama, Praha 1990

 

LORENZ, K.: Takzvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992

 

LORENZ, K.: Základy etologie. Srovnávací výzkum chování. Academia, Praha 1995

 

MATĚJČEK, Z. - LANGMEIER, J.: Výpravy za člověkem. Odeon, Praha 1981

 

MOHRING, W.: Zlý jako zvíře? Biologické a nebiologické úvahy na téma agresivity.

 

Horizont, Praha 1987

 

MORRIS, D.: Manwatching. A Field Guide to Human Behaviour. Triad Panther, St.Albvans

 

1978

 

MORRIS, D.: Bodytalk. Körpersprache, Gesten und Gebarden. W.Heyne Verlag, Munchen

 

1995 (vyšlo již i v češtině jako Řeč těla, nakl. Ivo Železný, Praha 1999)

 

MORRIS, D.: Nahá opice. Mladá fronta, Praha 1971

 

MORRIS, D.: Lidské mládě . Argo, Praha 1995

 

MORRIS, D.: Lidský živočich. Osobní pohled na lidský druh. Knižní klub-Balios, Praha 1997

 

NOVACKÝ, M. - CZAKO, M.: Základy etológie. Slov.ped.nakl., Bratislava 1987

 

PEASE, A.: Řeč těla. Portál, Praha 2001

 

RIDLEY: Červená královna. Mladá fronta, Praha 2000

 

VÁVRA, V.: Mluvíme beze slov. Panorama, Praha 1990

 

VESELOVSKÝ, Z.: Chováme se jako zvířata? Panorama, Praha 1992

 

VYBÍRAL, Z.: Psychologie lidské komunikace. Portál, Praha 2000

 

THIEL, E.: Řeč lidského těla: prozradí víc než tisíc slov. Plasma service, Bratislava 1993

 

WILSON, E.O.: O lidské přirozenosti. Nakl.LN, Praha 1993

 

ZRZAVÝ, J.: různé články v časopise Vesmír (např . v r. 2002 k homicidě a genocidě )

 

ŽĎÁREK, J.: č lánky v časopise Vesmír, 2001

 

a další a další