Titulek a základní myšlenky jsem si vypůjčil z knihy basketbalového trenéra Pata Rileyho Cesta k vítězství, kterou vydalo u nás nakladatelství Alpress v roce 1996. Trenér americké NBA Pat Riley (dnes prezident a trenér celku Miami) v ní popisuje, jak vytvářel basketbalové družstvo Los Angeles Lakers a jakými peripetiemi musel projít, než se dostal až na vrchol k mistrovským titulům. Na cestě k vrcholu musel s týmem zdolat mnohdy i nečekané překážky, jejichž obecné charakteristiky se dají uplatnit při budování i volejbalového týmu.(foto Juda ml.:z extraligy juniorů SCM ČVS - H.Králové, útočí Matějka)

Titulek a základní myšlenky jsem si vypůjčil z knihy basketbalového trenéra Pata Rileyho Cesta k vítězství, kterou vydalo u nás nakladatelství Alpress v roce 1996. Trenér americké NBA Pat Riley (dnes prezident a trenér celku Miami) v ní popisuje, jak vytvářel basketbalové družstvo Los Angeles Lakers a jakými peripetiemi musel projít, než se dostal až na vrchol k mistrovským titulům. Na cestě k vrcholu musel s týmem zdolat mnohdy i nečekané překážky, jejichž obecné charakteristiky se dají uplatnit při budování i volejbalového týmu. Kadetské reprezentační družstvo vstoupilo do poslední fáze přípravy před kvalifikací ME. Ta se uskuteční od 7. ledna 2009 ve slovenském Bardejově. Postupně se utkáme s Itálií, Srbskem, Slovenskem, Chorvatskem a Portugalskem. Na ME postoupí dva nejlepší celky. Do přípravy kadetů poprvé zasáhlo zařazení do pravidelné soutěže. Postihlo to všechna mládežnická reprezentační družstva. Ohlasy na to byly hodně smíšené. Já byl vždycky rád, že tato možnost pravidelného hraní je a nyní po odehraných 7 kolech (tedy 14 zápasů) jsem ještě radši. Tréninková příprava se nejlépe zhodnotí v kvalitních zápasech a my toto hodnocení teď provádíme. Do kvalifikace máme měsíc a je ještě relativně čas. Máme za sebou to, co Riley nazývá prvotní vzestup a hlásí se první krize. Po počáteční euforii v podobě výtečného vstupu do soutěže 4 vítězstvími, přišli s kvalitnějšími soupeři i první porážky. My jsme se snažili od samého začátku vytvořit tým, kde existuje základní pravidlo: podílet se na společném úspěchu je důležitější než pocit vlastní nenahraditelnosti. Hráči pochopili, že týmová práce vyžaduje, aby všichni táhli za jeden provaz a jedním směrem. To se zatím daří a myslím, že celá dvanáctka hráčů, která se týden co týden schází ve Žďáře n.S., si již vytvořila pevné vazby mezi sebou (i trochu na úkor vlastních mateřských klubů). A pocit sounáležitosti je hlavní projev vnitřní energie týmu. Takže závěrem k této fázi použiji citaci z Rileyho knihy: „Prvotní vzestup začíná tehdy, když se dá dohromady tým oproštěný od sobectví. Tým v této fázi prožívá vzepětí svých sil, takže vnitřní spory, boje i sobecké chování jsou stranou“. To ovšem nevydrží dlouho a ani nám to nevydrželo. I když to není na první pohled znát, již se objevují první příznaky „chorobné ztráty soudnosti“. Hráči a v první řadě nejlepší hráči začnou mít pocit vlastní nepostradatelnosti. Přestanou se plně soustředit na týmový výkon a začnou se ponořovat do sebe a starat se o svůj individuální výkon. Důležitá je pro ně například vlastní statistika úspěšných úderů, bloků, příjmů apod. I když to není zákonitost, jdou zpravidla s výkonem dolů A zákonitě začnou být citlivější a podrážděnější ke kritice jejich výkonů. A oni se začnou cítit ublíženými a nedoceněnými. Jsou ochotni přiznat, že jim to nejde úplně ideálně. Odvádějí 20% svého výkonu, ale myslí si, že je to 80%. Nejsou ochotni brát osudy setů, zápasů do svých rukou, jsou často střídáni, nejsou schopni seriozního hodnocení sebe sama a vinu svalují na okolí. Je to nemoc a musí se léčit, ale jejímu plnému rozvoji se musí předcházet. Pokud se to nepodaří, přeroste „obyčejná rýma v zápal plic“. A my se s počínající rýmou nyní potýkáme. Co udělat, abychom se vyhnuli zápalům plic? V první řadě se musíme vrátit k začátkům a opakovat pravidla, která jsme si vytvořil při budování tohoto družstva. Navíc je to pro každého zkouška. Jen v těžkých situacích, kdy hra je upracovaná, nic nejde lehce a o každý míč se musí bojovat, se pozná, kdo je opravdová opora. Takže musíme přesvědčit hlavy hráčů a ze současného nezdaru udělat přínos pro budoucnost. „Opravdové opory družstva vědí, že jediným přípustným stavem mysli před jakoukoliv důležitou zkouškou je naprosté soustředění, duch sounáležitosti a pocit vlastní síly“ (volně podle Rileyho). Pro jednotlivce, kteří se cítí být součástí týmu, je nejdůležitější se plně vydat potřebám družstva. To i 17 letí hráči, kteří začínají poznávat i jiná „kouzla života“, poměrně dobře chápou. Na to jak to jsou schopni realizovat, musí dohlížet trenéři. A to je jejich nejdůležitější úloha (tedy je to i můj úkol). První symptomy chorobné ztráty soudnosti jsme oba trenéři (já i můj asistent Aleš Broulík) zaznamenali v posledních dvou týdnech. Bylo to při porážkách s juniory Brna a i při vítězných zápasech s Dansportem Praha. Mohou samozřejmě pramenit z únavy, hlavně psychické. Hráči kadetského věku a hlavně reprezentanti (ale týká se to i jiných) hrají každý víkend bez přestávky. Když junioři mají volno, kadeti hrají svou extraligu, která na zátěž je velice náročná, protože ve třech dnech odehrají 5 zápasů. Na kadety - reprezentanty se klade největší zátěž hlavně v zodpovědnosti za výsledek (aby taky ne). Nyní byla jediná sobota a neděle volná a hráči ji doufám využili k odpočinku. Protože teď bude reprezentace prakticky až do kvalifikace spolu. Takže na řešení problémů a léčení všech chorob je relativně ještě dost času. A na závěr ještě Pat Riley: „V týmovém prostředí člověk velice rychle podlehne sobectví a začne hrát jen sám na sebe. Odhodíte-li obranný štít a řeknete : „Umím to a to a veškeré své schopnosti dávám vám“, stanete se sice zranitelnějšími, ale přesto to musíte udělat. Ve vůli obětování se je skryt velký paradox. Musíte se vzdát něčeho, co je vám bezprostředně dostupné: pohodlí, uznání, okamžité odměny. Abyste v budoucnu dosáhli ještě něčeho cennějšího: zadostiučinění a pocitu uspokojení, že za vámi zůstaly trvalé hodnoty. Bez tohoto nikdy nepoznáte potenciál svého týmu ani svůj vlastní.“

 

Velké Meziříčí, 3.12.2008 Petr Juda