Patnácté místo ze šestnácti účastníků po vypadnutí ze základní skupiny, pouze díky Rakousku, které dopadlo ve skupině ještě hůře, byli hráči Německa ušetřeni ostudy z posledního místa. Debakl a uprostřed dění Napoleon a jeho zbabělí vojáci. Takto popisovala německá média nejhorší umístění německých volejbalistů na mistrovství Evropy za posledních čtyřicet let. Pokud se Němci na evropský šampionát probojovali, pouze jednou se od roku 1948 umístili na horším místě. V roce 1971 skončili „západní“ sousedé na šestnáctém místě. Východní Němci tenkrát bojovali o bronz, ten samý cíl měli po čtyřiceti letech Lozano a spol. také. Bohužel, mnoha slibům nenásledovaly činy. Tak jako minulý rok na mistrovství světa proti Srbům (0:3), i tentokrát prospal německý tým začátek turnaje (1:3 proti Polákům). První dva sety připomínaly nejhorší časy v historii německého volejbalu, v dalších dvou utkání proti Slovensku a Bulharsku aspoň Lozanovi muži bojovali. Týmu ovšem chyběla agresivita nebo „srdce“, jak to formuloval jeho diagonální hráč Georg Grozer. A také pořádek v týmu, který nikdy k vidění nebyl. Existuje mnoho důvodů, které ovlivnily celkový výkon německého týmu na šampionátu.

Například vyřazení přihrávajícího smečaře Sebastiana Schwarze z týmu z důvodu zranění zad. Další důležitým faktorem byla nepochopitelná personální rozhodnutí trenéra Lozana. Těsně před začátkem evropského šampionátu vyměnil Lozano na postu libera Ferdinanda Tilleho za Markuse Steuerwalda. Na šampionátu tak Němci přihrávali ve formaci, která spolu ani jednou předtím nehrála. Nejistota na přihrávce byla cítit, ta se projevila i na servisu německého týmu. Atmosféra v týmu se často pohybovala na hranici nula, protože Lozano některé své „bojovníky“ (Max Günthör nebo Marcus Popp) nechal déle na hřišti až při utkání proti Bulharsku. V momentě, když už byli Němci vyřazeni z turnaje. „Jsem nevýslovně zklamaný, nechápu, proč tým s hráči světových kvalit nikdy nepředvede to, co umí. Při hledání příčin neúspěchu nebude v týmu jediná svatá kráva,“ hodnotil výkon německého týmu na evropském šampionátu předseda Německého volejbalového svazu Werner von Moltke a uhodil přitom na citlivé téma. „DVV platí velké sumy zahraničnímu trenérovi, který nedokáže tým nejlepších hráčů Německa stmelit a který nedokáže udržet správnou komunikaci mezi trenérem a hráči,“ doplňuje manažer bundesligového týmu Bottropu Michael Donat.

Tak jednoduché to ovšem při hledání příčin neúspěchu není. Chování Lozana sice hodně připomíná styl bývalého kouče fotbalového Bayernu Mnichov, Holanďana Van Gaala („trenér má vždy pravdu“), harmonie nebo jednota v týmu – přes zkušené hráče, jakými jsou Andrae, Hübner, Schöps – rozhodně nepanovala. Naopak spíše zbabělost, ať už z důvodu pocitu strachu z propásnutí šance probojovat se na olympijské hry, nebo z jiných důvodů. Nikdo si nedovolil otevřeně promluvit s Lozanem o problémech v týmu. Ani když Lozano osobně nezdůvodnil vyřazení Steuerwalda z kádru.

Pasuje vůbec tento autoritativní styl vedení týmu do doby, kdy jsou takoví kapitáni i trenéři (Ballack, Van Gaal) zbaveni moci a je propagována plošná hierarchie vedení v týmu? Po návratu z České republiky bylo rozhodnuto, že Lozano zatím smí s týmem pracovat dál, ovšem s podmínkou. Po předkvalifikačním turnaji o postup na olympijské hry se teprve rozhodne, jestli je otázka výměny trenéra stále aktuální. Pouze pokud se německý tým bude na předkvalifikačním turnaji prezentovat v dobrém světle, smí Lozano dál vést své hovory ve španělštině a italštině. Nebude-li tým fungovat ani na předkvalifikačním turnaji, povede ho v kvalifikaci, kterou Němci pořádají v Berlíně, jiný trenér.

Otázkou zůstává, jestli bude hrdý Lozano připraven udělat ústupky a změny, a jestli konstelace oslabeného trenéra není již teď předurčena neúspěchu.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 10/2010

PS: Zítra dáme šanci k obhajobě trenéru Lozanovi, který si v rozhovoru s novináři pokládal otázky sám sobě. RK