Jak bylo naznačeno v předešlém metodickém dopise, tak TMK ČVS představí závěry a doporučení z dlouhodobého sledování přihrávky (Projekt přihrávka 2014). V MD 35 jsou ke stažení všechny pracovní materiály. Dříve, než nabídnu myšlenky a doporučení TMK, vrátil bych se několika slovy k semináři v Brně.

 

 

Možná mohlo dojít k částečnému nedorozumění (nepochopení). Tedy, ze sledování přihrávky plachtícího servisu vyšla jako naprosto dominantní technika obouruč spodem (bagr). Toto zjištění (potvrzení) ještě neznamená, že přihrávka prsty je nežádoucí. Naopak! V určitých případech (rychlost, trajektorie míče a pravděpodobně i poloha servírujícího hráče za základní čárou hřiště) může být přihrávka prsty nejefektivnějším způsobem, jak míč přihrát - zpracovat! Pravidla navíc aktuálně nevyžadují naprosto čisté odbití prsty ve spojení s přihrávkou (ovšem i tady je možno zaznamenat rozlišné posuzování na domácí a mezinárodní scéně). Bylo by chybou, kdyby hráč zapojený do přihrávky míče ovládal pouze jednu techniku (ať již pouze prsty nebo jenom spodem). Volejbal je hra a hráč by měl umět volit a vyhodnocovat. Snaha trenérů by měla být taková, aby byl hráč maximálně komplexní ve spojení s technikou! Problém není tedy ten, jestli přihrát míč v určité situaci prsty nebo jinak. Budeme ale hovořit o procesu učení a rozvoje přihrávky z celkového pohledu. Problém žákovského chlapeckého volejbalu na úrovni přihrávky se ovšem jeví ten, že naprostá většina hráčů přihrává celou žákovskou kategorii (až 4 roky) plachtící servis prioritně prsty! Letící míč nemá ještě dostatečnou rychlost a trajektorie míče umožňuje zpracovat podání relativně pohodlně prsty. Přičteme - li k tomu běžný taktický princip většiny žákovských trenérů, že si herní prostor rozdělí 4 hráči a tím ještě více omezí manévrovací plochu (prostor) pro rozvoj přihrávající techniky hráče, tak nemůžeme hovořit o nejvhodnějším řešení pro dlouhodobý rozvoj techniky přihrávky! Nechce se mi věřit, že takto přihrávají hráči pouze v zápasech, ale jsou k tomu systematicky vedeni a učeni! Trenéři se chovají účelně a volí relativně jistější variantu přihrávky míče, která může být úměrná věku a technické úrovni hráče, ale dostatečně nerozvíjí. Jsme přesvědčeni, že pokud bude chtít trenér po hráči, aby přihrál míč ze všech směrů bagrem (v ose, mimo osu těla hráče a dále vykryl prostor před a za hráčem), tak jde o podstatně složitější a komplexnější pohyb těla než přihrávka prsty! Právě koordinace pohybu (předozadní a drobné pohyby do stran) s vysokým nasazením propnutých paží míči je „oříšek“ pro mladé hráče!  Z tohoto pohledu je „manipulace s bagrem“ naprosto zásadní od chvíle, kdy mladý hráč zvládne základní technické principy odbití obouruč spodem!

 V momentu (někdy ke konci žákovského věku), kdy začne servis „lítat“ větší rychlostí, začínají trenéři „přeučovat“ upřednostňovanou přihrávku prsty na bagr, ale základy jsou již bohužel položeny (souvislost s vnímáním prostoru, výchozím postavení před přihrávkou, přípravnými pohyby atd.). Dle mého názoru ve větší míře základy špatné z pohledu dalšího využití techniky přihrávky ve vyspělejším volejbalu (rychlost, síla, trajektorie). Je potřeba si dále uvědomit, že přihrávka bagrem má úzkou vazbu k obraně (vybírání) a rozvoji pohybu jako takovému (práce nohou, práce s těžištěm těla atd.). Jak je napsáno výše, přihrávka prsty má své nezastupitelné místo a je ji potřeba trénovat a rozvíjet, ale nechme MLADÉ HRÁČE ŽÁKOVSKÉHO VĚKU MAXIMÁLNĚ POUŽÍVAT (MANIPULOVAT) BAGR DO VŠECH SMĚRŮ!

Ideální řešení vede přes uvědomění trenérů, že se v tréninkovém procesu i hře musíme vydat tímto směrem i za tu cenu, že se v žákovském věku budou hráči s bagrem trochu „trápit“… Je to otázka míry, trenéři žáků moc nechtějí vidět „za roh“ (obecně), několik let dopředu… Klidně nechme hráče přihrát některé míče prsty a učme je volit (důležité), ale nedělejme jim to jednodušší, škodíme jim a posléze i dospělému volejbalu! Myslím si, že nejsme obecně moc příznivci příkazů a nařízení, ale určitá dohoda o prioritním využívání bagru v oficiálních žákovských soutěžích se v aktuálním stavu nabízí. Asi by to ze začátku bolelo, ale přinutilo by nás pojmout problematiku přihrávky jinak, než doposud!

Pokud nám něco neschází, tak je to metodika, jak odbití spodem obouruč potažmo přihrávku učit a jak postupovat. Vše bylo dostatečně popsáno ať již složitěji, podrobně či obecněji (viz naposledy učebnice volejbalu Haník a kolektiv). Problém vidím v prosazování do praxe a důslednosti popsané postupy mladé hráče učit! V neposlední řadě je potřeba jasně nastavit priority, které je nutno v procesu učení ctít! Trenérům žáků přeji dílčí úspěchy v podobě vítězství v různých pohárech a mistrovstvích. Opravdový úspěch ale vidím v podobě maximálně komplexně připraveného mladého hráče, který má teprve vše volejbalového před sebou a s tím, čím ho jako trenér „vybavím“, se ve světě velkého (dospělého) volejbalu neztratí….

Pěkné svátky, přátelé.

Ivan Pelikán

P. S. Přikládám odkaz na záznamy semifinále a finále MS v Polsku.

Odkaz na videa: https://file.ac/0QjqGJdfjfE/

 

TMK vyhodnotila zpracované výsledky a předkládá k uvážení některé závěry vyplývající z předložených údajů (viz prezentace MD 34)

1) PŘÍJEM PLACHTÍCÍHO PODÁNÍ V OSE A MIMO OSU

• Jednoznačná snaha hráčů dostat těžiště těla za míč a hrát ho v ose těla.
• Přihrávka mimo osu je ovšem plnohodnotná přihrávce v ose těla hráče a její rozvoj je již od počátku žádoucí s důrazem na předozadní pohyb.

2) PŘÍJEM SMEČOVANÉHO PODÁNÍ V OSE A MIMO OSU

• Zde opět převládala snaha dostat těžiště těla za míč a hrát v ose.

3) POMĚR PŘÍJMŮ PRSTOVOU A BAGROVOU TECHNIKOU PLACHTÍCÍHO PODÁNÍ

• Čísla jasně ukazují převahu bagrové techniky, která vyplývá z rychlosti, dráhy a umístění podání.
• Poměr mezi bagrovou technikou a prstovou technikou (muži 81% k 19%, junioři 62% k 38%, jasně ukazuje ve prospěch mužů, což je pravděpodobně dáno kvalitou podání a do značné míry ovlivněno juniorskými družstvy Ruska a Belgie, které přihrávaly plachtící podání převážně prsty.
• TMK doporučuje preferovat přihrávku bagrem již v žákovském věku i za cenu, že podání nemá takové parametry.
• TMK dává na zvážení, zda v žákovském věku nenařídit přihrávku bagrem v soutěžích.

4) VÝCHOZÍ FORMACE PRO PLACHTÍCÍ PODÁNÍ

• Muži 67% ve třech hráčích a 33% ve dvou hráčích, junioři 97% ve třech hráčích a 3% ve dvou hráčích.
• Junioři nejsou ještě tak technicky a takticky vybaveni, aby zvládli přihrávku ve dvou hráčích.
• V přihrávce ve třech hráčích je zahrnuta i varianta na dva a půl přihrávače.
• Doporučujeme systematicky nezapojovat formaci se čtyřmi přihrávajícími hráči, která zužuje prostor přihrávače.

5) VÝCHOZÍ VZDÁLENOST PŘED PŘÍJMEM SMEČOVANÉHO PODÁNÍ

• Zde se nám ukazuje, že družstva preferují postavení na 8 – 7,5m a po podání následují dva přípravné kroky – vždy se jedná o pohyb dopředu.
• Přípravné kroky hráči zahajují v momentě nadhozu, aktivační poskok těsně před úderem.
• U juniorů nebyl výraznější rozdíl v postavení jako u mužů.
• TMK doporučuje spojit nácvik přihrávky smečovaného podání s aktivačními kroky.

6) VÝCHOZÍ VZDÁLENOST PŘED PŘÍJMEM PLACHTÍCÍHO PODÁNÍ

• Největší procento hráčů má výchozí postavení na 6m. Tato vzdálenost se jeví jako optimální vzhledem k již zmíněné preferenci bagrové techniky.
• Hráči (družstva), kteří mají snahu přihrávat prsty, se posouvají blíže k útočné čáře.
• Přípravné kroky jsou stejné jako u smečovaného podání pouze v menším rozsahu a k aktivačnímu poskoku dochází taktéž.