Nové pravidlo o změně posuzování přihrávky servisu odbitím vrchem je pro aktéry utkání velkou výzvou. Pro podávající hráče se tak naskýtá ještě větší šance bodovat. Hráči se při přihrávce dokázali v poslední době přizpůsobit tím, že v této oblasti značně rozšířili repertoár svých úderů. Při skákaném rotovaném podání mluvíme o nastavení téměř „perfektní“ přihrávající plochy, při skákaném plachtícím podání se hráč naučili přihrávat ve výpadu nebo mimo osu těla.

 

 

 

Při přihrávce skákaného plachtícího podání se rozšířily dvě techniky přihrávky. Ta první, přihrávka vrchním úderem, byla zrušena, takže sportovcům zbývá pouze jedna varianta: Využít přihrávky mimo osu těla. Protože plachtící vlastnosti a neelastický povrch žlutomodrých proužků u Mikasy zcela změnil ráz míče, začíná se u přihrávky opět více zapojovat vlastní impuls, který dodá míči dostatečnou výšku a vzdálenost při odbití. To lze nejlépe mimo osu těla, protože odbitím získáváme dostatečný prostor za sebou.

Jaké šance se naskytují podávajícím hráčům

Jaké druhy plachtícího podání budou dělat soupeři největší problémy. První variantou je zamířit servis tvrdě na tělo hráče do výšky hlavy, protože tato varianta donutí hráče k největšímu pohybu do stran a vyžaduje vytvoření prostoru za tělem. Pokud nebude přihrávající hráč rychlý na nohy, nebude mít šanci se prosadit.

Změna pravidel v každém případě zmenší akční rádius přihrávajícího hráče. U podávajícího hráče se tedy zvyšuje u podávajícího hráče možnost protihráči ublížit tím, že bude měnit délku servisu. Zatímco dlouhá podání by měla směřovat na hlavu soupeře, krátká podání by měla být cílená na strany přihrávajících hráčů.

Je možné, že se budou týmy opět vracet k osvědčené přihrávající formaci ve třech hráčích. Má to však svá úskalí. Málokterý tým bude mít tři skvělé přihrávače a hráč, který si přihrávku nevzal za svou, bude velmi často zdrojem soupeřova podání.

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Das Volleyballmagazin 5/2013