CÍLEM JE HRÁČ. 
Situace je následující: mezi soupeřovými hráči jsme rozpoznali jednoho s nejhorším výkonem na příjmu a rozhodli jsme se podávat na něj s tím, že se jej snažíme dostat při příjmu našeho podání pod tlak a získat tak přímý bod. Můžeme tedy po svých hráčích požadovat přesné podání do zóny, kterou zaujímá na příjmu tento hráč.

 

 

Můžeme se dokonce snažit podávat: 

· na jeho slabší stranu (levou, pravou);

· dlouhé nebo krátké podání (pokud má horší čtení délky trajektorie nebo pokud má potíže v přesunech vpřed-vzad);

· do zóny mezi ním a dalšími hráči;

· nechat ho přesunovat, a podávat ve směru, který mu dělá největší potíže;

· měnit pozice, odkud se podává (zprava, zleva, ze středu, dlouhé, krátké) s takovou frekvencí, aby se přijímající hráč dostával do nových situací a musel je řešit, aniž by se mu poskytla možnost „poučit se“ z trajektorie předchozího podání (obr. 1).

V této situaci je podání taktičtější, ve skutečnosti se ale musíme pokusit zasáhnout hřiště tak, aby se snížila procentuální úspěšnost na příjmu soupeře: hledat naléhavě přímý bod by nemusela být nejlepší volba, protože i „méně  silové“ podání může dosáhnout dobrého výsledku (nepřesný příjem).  V této situaci bude přijímající hráč soupeře pod tlakem a bude vědět, že se snažíme o to, aby ho jeho příjem znervózněl a zhoršil následně i jeho další činnosti: jestliže naši podávající hráči jasně naznačí cíl servisu, bude na něj větší tlak, a to, co by se mohlo zdát „chybou“ (nemaskovat naše úmysly – nesnižujte čitelnost pro soupeře), by se mohlo stát přímo „zbraní“ v náš prospěch. 

Zvláště bychom měli poskytnout svým hráčům možnost servírovat z pozice, která je lepší pro zaměření do požadované zóny, i když tato příprava může naznačit soupeři naše úmysly. Jedno z protiopatření, která budou přijata soupeřem, pro snížení účinnosti, bude minimalizace odpovědnosti hráče, na kterého míříme, na příjmu: soupeř tedy konkrétně zmenší oblast kompetence tohoto hráče. Za tím účelem vyvstává důležitá otázka:

Nakolik mám riskovat, abych zaměřil svůj cíl? Jestliže přijímající hráč nechává jen jeden metr pole spoluhráči, my ztrácíme 33% použitelného prostoru (obr. 2 a 3). Musíme hledat kompromis mezi následujícími faktory:

· Poměr prospěch/risk při možnosti získat přímý bod;

· Přesnost našich podávajících hráčů (pro ně by mohlo být nicméně snadné zaměřit podání do zóny cílového hráče);

· Průběh zápasu (náskok soupeře, aktuální bodový stav);

· Kvalita ostatních přijímajících hráčů;

· Nerovnováha vyvolaná v systému na příjmu soupeře.

Ve vztahu k poslednímu bodu je nutno mít opravdu na paměti, že systém na příjmu soupeře každopádně utrpí: budeme mít stejně dva přijímající hráče s většinou hřiště k pokrytí (a jednu větší oblast mezi nimi) a navíc jednu „dobrou“ zónu obsazenou špatným přijímajícím hráčem. V této chvíli můžeme vzít v úvahu myšlenku snažit se zasáhnout jeden z cílů, které se tvoří takto (například zóna střetu mezi „dobrými“ přijímajícími hráči, která se rozšířila).

CÍLEM JE JEDNA ZÓNA

Jestliže cílem je zóna hřiště (okraje, zóna 3), je nutno co nejlépe zakrýt svou volbu podání tak, aby byl podáním zasažen nepřipravený příjem (podání bude dobré a vyvážené). Toto podání může mít taktické parametry podobné podání "na přijímajícího hráče", pokud musím dát přednost přesnosti: především v případě krátkého podání na středového hráče s cílem zabránit mu v útoku rychlíkem. Důležité je zaměřit cíl i na úkor menší síly servisu. Odhadnout, jak dalece při servisu riskovat, není snadné, ale máme určité cíle a určité situace (například při hledání okrajů hřiště proti dobrým přijímajícím hráčům) a bude každopádně velmi důležité snažit se podávat s určitou technickou kvalitou pro dosažení účinnosti: bude nutno více riskovat především na cíle, které jsou v posledních 6 metrech (obvykle dobře obsazeny).

Měnit pozici podání, lze servírovat jak buď jako pomoc při hledání cíle, nebo pro poskytnutí méně údajů ke čtení ze strany příjmu soupeře (obr. 4).

CÍLEM JE ZÓNA MEZI DVĚMA PŘIJÍMAJÍCÍMI HRÁČI 

Podání tedy musí mít ještě lepší technické komponenty (rychlost, sílu, plachta) (obr. 5). Cíl může být více či méně široký, nicméně, buď se mi musí podařit zaměřit ho rychlým podáním, aby se zkrátila doba reakce přijímajících hráčů, nebo pokud možno servírovat s nepředvídatelnou trajektorií (floating) tak, aby přijímající hráči ještě problematičtěji řešili své úkoly. 

PODÁNÍ BEZ CÍLE (TECHNICKÉ PODÁNÍ) 

Klasická je situace, kdy trenér říká hráčům "podávejte, kam chcete, ale podávejte dobře".

Parametry podání dostávají prvotní důležitost a hráč si může vybrat nebo také ne, cíl, ale každopádně se musí snažit o provedení silného, nepředvídatelného a rychlého podání. 

V této kategorii, i při skákaném podání (alespoň na nižší nebo průměrné úrovni), které je obvykle méně přesné, je snaha spíše silové než přesné podání (neplatí pro skákanou plachtu a pro skákané krátké podání). Jako vždy se požaduje určitá úspora chyb: přijatelná bilance je rovnost mezi přímými získanými body a chybami.