... určitě minimálně stejně dobře jako se před léty jevili Ticháček či Kust ve výběru ročníku 81. V současné době je družstvo ročníku 89 uprostřed svého cyklu, takže lze již i hodnotit a srovnávat. V tomto okamžiku asi čtenáři vytuší, že zřejmě nesplnili očekávání. Ano nesplnili, ale rozhodně by se nad nimi neměla lámat hůl. Mají před sebou ještě spoustu času a možností, jak vzdalující se vlak s nejlepšími nahrávači Evropy dohonit či dokonce předhonit. Napíši teď několik charakteristik, v nichž se již dnes naši nahrávači liší od špičky ve své kategorii.

 

• technicky hůře odbíjejí (jako kdyby ve srovnání se svými konkurenty méně odbití trénovali)
• horší pohyb směrem k míči, přesněji řečeno: konečnou polohu těla po pohybu , rukou, nohou mají v každé situaci různou (jako kdyby pořád improvizovali)
• proti nahrávačům z Polska, Belgie, Francie – hrají základní nahrávku – střelbu                 pomaleji a také nepřesněji
• v poli jsou výrazně horší než jejich soupeři
• na svůj věk mi připadají v taktice hrozně konzervativní (mládí nahrávači vždy rádi hráli překvapivě, kombinovali – speciálně ročník 89 nikoliv)
• jsou jednoznačně méně přesní a to bohužel i v pomalých nahrávkách (samozřejmě při rychlých nahrávkách o to více)

Ve formátu tohoto článku nelze bohužel podrobněji rozebírat další detaily nedostatků v nahrávačském umění. Naši nahrávači nemají jen chyby, ale i přednosti. Například všichni dobře podávají, jsou slušní blokaři (jsou dostatečně vybaveni jak výškou tak i výskokem). Takticky jsou srovnatelní se soupeři. Jenže už jen na první pohled jsou zaostávají za svými konkurenty a jednou z příčin může být malý objem speciálního tréninku pro nahrávače. Zde je pole neorané jak pro trenéry tak i pro hráče samotné.

V Příbrami, 5.8.2007