Opravdu se to jeví jako drobnost a možná až banalita. Výrok, že nahrávač má hrát ve výskoku, je něco jako říkat hraj přesně, přijmi míč na nahrávače, nahrávač vběhne. Prostě opravdu banalita. Přesto jsem se setkal s názorem, že nahrávat z výskoku mládeže je kontraproduktivní, protože nahrávač je pak nepřesnější a nezvládne správnou odbíjecí techniku. Možná to souvisí s tím, že nahrávači jsou leckdy pozdě specializováni a jejich prstová technika je tedy jen o málo lepší, než u obyčejných volejbalových smrtelníků.... (Foto: www.pankiv.cz)

 

Opravdu se to jeví jako drobnost a možná až banalita. Výrok, že nahrávač má hrát ve výskoku, je něco jako říkat hraj přesně, přijmi míč na nahrávače, nahrávač vběhne. Prostě opravdu banalita. Přesto jsem se setkal s názorem, že nahrávat z výskoku mládeže je kontraproduktivní, protože nahrávač je pak nepřesnější a nezvládne správnou odbíjecí techniku. Možná to souvisí s tím, že nahrávači jsou leckdy pozdě specializováni a jejich prstová technika je tedy jen o málo lepší, než u obyčejných volejbalových smrtelníků. V otázce nahrávačů mám stejný názor jako u střelby. Jakmile hráč ve svém fyzickém a mentálním vývoji postoupí a je schopen po ukázce skloubit svůj odraz s hraním ve vzduchu, musí se začít s nácvikem. Samozřejmě, že počátky jsou krušné, tedy odbití jsou nepřesná. Ale jinou cestu opravdu neznám. Vypočítávat tady, proč je nutné, aby nahrávač při nahrávání skákal, mi už připadá jako nošení dříví do lesa. Ovšem přesto důvody pro pořádek radši shrnu:

• zrychlení nahrávky, aniž bych tu nahrávku fyzicky zrychloval
• více času na realizaci matení soupeře
• středovým hráčům se lépe útočí – kratší dráha míče
• problém pro středového hráče soupeře
• hraní na druhou
• časování nahrávky

Možná by se toho mohlo napsat více. A teď, proč mě vlastně napadlo psát o takové banalitě. Mám teď v přípravě na ME juniorů čtyři nahrávače. Všichni čtyři nahrávači jsou velkými nadějemi českého volejbalu. Všichni čtyři mají jeden nepěkný návyk. Týká se samozřejmě, hraní ve výskoku. Zmínění nepoužívají při nahrávání výskok, ale pouze různě vysoký poskok. Nejhůře asi J. Janouch z Opavy. V maximálním či aspoň submaximálním  hrají pouze výjimečně a to jen tehdy, když vlastně chtějí hrát na druhou. Už skoro vůbec nehrají ve výskoku, když mají přihrávku odtaženou od sítě.
Je jasné, že nahrávka z různě vysokého výskoku musí být jasně různá i pro smečující hráče. Snažíme se do družstva dostat rychlou nahrávku do kůlu a v tomto okamžiku se tento špatný návyk jeví jako více než kontraproduktivní. Problém pro mne jako reprezentačního trenéra je, že tento návyk je dost pevný a je spjatý s přesností. Jakmile je donutím při nahrávce vyskočit maximálně, ztrácí se jim přesnost. Je také jasné, že celý problém souvisí s fyzickou připraveností a také se způsobem tréninku nahrávačů. Jestliže se trénink nahrávačů omezí na stání pod sítí a nahrávání, je i pro výborně fyzicky připraveného nahrávače problém skákat. Mám dojem, že tady asi je ten zakopaný pes. Hráč si  pomůže jen poskokem. Trenér, který skoro vždy v tomto případě spíše kontroluje toho koncového hráče (protože toho vlastně trénuje, nahrávač je jen prostředek a ne cíl tréninku) je možná spokojen a hráč vydrží 10 či 20 minut nahrávat.  Pak ovšem přijde zápas a výskok je samozřejmě vidět, ale také je vidět přesnost. Nastane pnutí a z toho vždy vyjde vítězně ten, který bude hrát přesněji a tedy tak jak je naučen. Výstupem je opět konstatování, že nahrávači musí mít specializovaný trénink a trenér si musí dát pozor na druhy tréninků, kde je nahrávač prostředkem a trénuje se jiná skupina hráčů. Těchto tréninků musí být zákonitě více než těch specializovaných a tak trenér musí nahrávače neustále kontrolovat. Pro mne jako reprezentačního trenéra je výstup také jasný. Hráči byli důrazně upozorněni a při všech akcích do který se zapojí po nich budu chtít hraní v maximálním odrazu.

V Příbrami 12.2.2008           Jiří Zach