Buďme individualisté!

Právě skončil letní antukový turnaj. Místo zaujímají kytary a i to nějaké pivíčko se prolije… Idylka, pro kterou hodně hráčů volejbal hraje. Pocit kolektivního sportu je v tuto chvíli umocněn. Vybrali jsme si přeci volejbal právě pro  kolektivní sounáležitost.

 

Dovoluji si použít tento úvod jako protipól k nadpisu článku. Volejbal je jistě kolektivní hra, ale pokud budeme hovořit o tréninkovém procesu, měl bych k tomu výhrady. Dovolím si tvrdit, že přistupujeme k volejbalu nedostatečně individuálně.
Náš pohled na tréninkový proces je především herní a již méně orientován na úroveň individuálního rozvoje hráče! Někdy mi připadá, že kategorií kadetů nebo juniorů končí učení a nastává sladké období hry. Omyl, tady nám mimo jiné ujel vlak nejvíce. Není vyžadován a vytvářen prostor pro individuální rozvoj hráče! A to i v dospělém věku hráče.

Chybí nám touha a pracovitost k maximálnímu rozvoji na úrovni individuality jedince. Takto získané kvality je potřeba následně nabídnout ve prospěch kolektivního pojetí hry.

Buďme individualisté!

Tréninkový proces není jistě pouze o individuálním tréninku, ale i o skupinových činnostech a týmových herních řetězcích atd. Částečnou pravdou je, že tréninková jednotka, která má být zaměřena na individuální rozvoj techniky hráče si vyžaduje určitou organizaci a tréninkový prostor. Základem je ovšem nutnost nejdříve popsat to, na co se chci zaměřit. Následuje „pilování“, důslednost, zpětná vazba, autokorekce. Vše je nutno podpořit přesvědčením, že to je ta správná cesta.

Ztratili jsme schopnost sebe rozvoje.

Na straně hráčské, ale i trenérské. Jen dokonale připraveného hráče (po všech stránkách) může družstvo maximálně využít! V dnešní době, kdy se týmy výkonnostně srovnávají, je základním kamenem individuální výkon.

Použiji příklad nedávný: Davis Cup.
Ač tenis silně individuální sport, zaujal veřejnost kolektivním pojetím (týmová soutěž). O týmovém duchu se pěly po vítězství ódy. Ano, oprávněně!
Bez individuálního přispění jednotlivých hráčů by to ale nešlo.
Hráči zcela jistě „na sobě“ pracovali a pracují dlouhodobě! Proč nemáme tuto vlastnost v našem volejbalu? Snažíme se uhrát výsledky kolektivním pojetím v době, kdy lepší jdou cestou 6 kvalitních individualit, které propůjčí své schopnosti celku (týmu).

Vyjděme z logiky, že pokud někdo již volejbal hraje, musí mít předpoklad ke kolektivnímu sportu. Dále je to jen otázka dosažení maxima na úrovni individuálního pojetí hry (techniky atd.)!

Při tomto úhlu pohledu se nám ovšem může stát, že na tu kytárku či pivíčko čas nějak nezbude a hráči se budou chtít raději zlepšovat někde na individuálním tréninku.

Škoda či ne…