Metodický list č. 2 vyvolal velkou vlnu reakcí, které přišly na moji soukromou adresu (ZDE). Na webu Volejbalové akademie se pod článkem Luboše Bednáře rozpoutala taktéž velice zajímavá diskuse na stejné téma (ZDE). Osobně, šlo o plodné podněty, které mi opět naznačily, že je potřeba určitého myšlenkového sjednocení (vysvětlení). Přiznám se, že jsem byl překvapen množstvím reflexí od trenérů, kteří se veřejně moc nebo vůbec neprezentují. Pozitivní je, že jim výchova mládeže není lhostejná!

 

Předně úvodem, minivolejbal určitě ano! Když jsem někdy v roce 2010 odpovídal při různých příležitostech (diskuse, semináře…) k problematice minivolejbalu, vždy jsem tvrdil, že se vše bude rychle vyvíjet. Nejčastěji diskutované téma byla pravidla. Názorů je mnoho, ale podstatné je, že připomínkám by se mělo naslouchat a průběžně vše vyhodnocovat. Úroveň hráčů bude logicky stoupat a na to bude potřeba reagovat. Dnešní „modří“ volejbalisté nemají za sebou etapy žlutého, oranžového a červeného minivolejbalu…
Já zůstanu ovšem u předem avízovaného tématu – pohybové návyky a technika.

Dovolím si tvrdit, že jsme byli přinuceni začít se věnovat dětem již v raném školním věku. Popravdě řečeno, nic jiného nám nezbývá, pokud chceme mít nějakou základnu. Pro generaci dnešních dospělých trenérů, kteří si „prošli“ jiným systémem výchovy jde o velkou změnu, která si vyžaduje nové nároky na práci trenéra! Do věku 10 – 11 let se děti „připravovaly“ výhradně v rodině, škole a popřípadě v jiných sportovních aktivitách.
Přesně to popsal Slávek Matěj (nejen zkušený trenér, ale i pedagog): „… Nemyslím, že kritika patří tělocvikářům. Já spíš kritizuji celkovou úroveň našeho školství v oblasti "pohybové výchovy". Někde nám zmizelo ono řecké "kalos kai agathos". Kult krásy těla, respektive pohybu se vytratil a na školách, mateřskými počínaje, je aktivní pohybová výchova na vedlejší koleji. A protože už děcka nelítají po ulici s mičudou či bez ní je pohybová kultura tristní. Kdysi jsem učil na středním pedáku TV, chodili jsme hodně na praxi a tak vím, kolik bylo opravdového tělocviku (docela jsme do toho učitelky tlačili) už v MŠ. Dnešní praxe je diametrálně odlišná. Další havárie nastává na 1. stupni. Spousta učitelek se TV vyhýbá (není jednoduché to dělat dobře) a řeší to různými berličkami. Kdepak atletika a základní gymnastika, o házení a chytání a jeho pojetí v hodinách TV by se daly napsat knihy. Podle mne je zakopaný pes právě tady. (Ať se prosím neuráží učitelky, které dělají TV dobře - i takové jsou). Na druhém stupni (11-12 let) se už potom pouze napravují chyby, které jsou například u házení už slušně upevněné hodinami vybíjené s opačnou nohou vpředu …“.

Co dodat, to je realita. Pokud se chceme věnovat dětem již od raného školního věku, je nutno z větší části suplovat v klubech roli rodiny, školy, „ulice“… Ale pozor, minivolejbal jako forma hry vše nevyřeší! Minivolejbal je prostředek, jak děti získat. Jde samozřejmě o motorickou činnost, ale… Děti, které se zúčastňují různých festivalů BMV jsou již z větší části „vtaženi“ do výchovně -  tréninkového procesu volejbalu. A to je to co potřebujeme! Trenér by měl být schopen záhy diagnostikovat pohybovou úroveň jedince a zahájit adekvátní formou jeho motorický rozvoj! Ne podle pravidel BMV, ale individuálních schopností jedince! Vedle sebe začíná působit na dítě minivolejbal, ale již do větší či menší míry aktivní tréninkový proces.

Pomalu se dostáváme k technice, ale je tady jedno zásadní dilema. Ke zvládnutí hry volejbalu je zapotřebí určitá technika hry. Co je ale technika nebo kdy nacvičujeme specifické technické gesto (např. odbití spodem), a kdy rozvíjíme spíše ještě obecnou pohybovou průpravu? Kde vlastně technika začíná?
Pokusím se být ještě srozumitelnější. Méně znalí (mohou to být rodiče, trenéři, děti…) si můžou představovat, že například v 8 letech se musí drilovat model výsledného technického gesta, které vidíme u dospělých hráčů. Vždyť jejich dítě přeci chodí do volejbalu a hraje minivolejbal… Rozvíjím ale techniku volejbalu, když v rámci cvičení stimuluji činnost rotace pánve? Jsem v „obecnu“ nebo již v rozvoji specifické techniky? Důležitá otázka! Na jednom semináři v Brně, který byl zaměřen na nácvik přihrávky jsem byl poučen, že průprava této herní činnosti jednotlivce začíná v určitém bodě. Já měl tendenci říci, že začíná podstatně dříve. Dobře, kde je tedy ta hranice? Pro dosažení (naučení) modelu techniky je nutno vycházet z hlubších souvislostí a motorické podstaty technického gesta! Znalost souvislostí je vyžadována především od trenéra!

• Obecný pohybový rozvoj slouží k přechodu k pohybu specifickému.

• Od určitého stádia se stává obecný rozvoj součástí rozvoje specifického a je těžké určit, kde je hranice!

• Hráč může rozvíjet techniku volejbalu, aniž by si uvědomoval, že ji rozvíjí. Je to role trenéra, který zná souvislosti.

• Výchozím bodem je individualita hráče. Základ je pro všechny stejný, ale každý má jiné dispozice.

• Dobří hráči optimalizují své schopnosti a dispozice v kontextu techniky.

• SPRÁVNÉ PRINCIPY POHYBU JE NUTNO HRÁČE NAUČIT PŘED ZAHÁJENÍM NÁCVIKU TECHNIKY A TAKTIKY!

Důležitá informace, která z výše napsaného mimo jiné plyne:
Techniku volejbalu je možno rozvíjet ihned i u těch nejmenších! Úplný začátečník může například útočit, blokovat, přihrávat atd. Za předpokladu kdy připustíme, že rozvoj pohybových návyků je základ správné techniky. Nedílnou součástí je fakt, že pokud se nebudeme snažit vychovávat hráče atletického typu, budeme se stále míjet výsledkem.