Poslední dobou, vlastně prakticky od konce loňského školního roku jsem opustil články medicínského charakteru. To nyní napravuji stručným přehledem o léčbě hlezna doplněným o některé novinky. Poranění hlezna je jedním z nečastějších úrazů ve volejbale a ve sportu vůbec. Jeho diagnostice a hlavně potom následujícího léčení se stále nevěnuje tolik pozornosti, jak by se mělo. Má to za následek podcenění úrazu sportovcem i lékařem a banální „výron“ se téměř neléčí. Nebo zase naopak se alibisticky nesmyslně dlouhou dobu fixuje sádrou, aniž by byl rozsah poranění dobře diagnostikován. Především tedy rozsah poškození vazů.(ilustrační foto Juda)

Poslední dobou, vlastně prakticky od konce loňského školního roku jsem opustil články medicínského charakteru. To nyní napravuji stručným přehledem o léčbě hlezna doplněným o některé novinky. Poranění hlezna je jedním z nečastějších úrazů ve volejbale a ve sportu vůbec. Jeho diagnostice a hlavně potom následujícího léčení se stále nevěnuje tolik pozornosti, jak by se mělo. Má to za následek podcenění úrazu sportovcem i lékařem a banální „výron“ se téměř neléčí. Nebo zase naopak se alibisticky nesmyslně dlouhou dobu fixuje sádrou, aniž by byl rozsah poranění dobře diagnostikován. Především tedy rozsah poškození vazů. V listopadu 2007, tedy zhruba před rokem jsem na těchto stránkách psal o poranění hlezna jeho léčení. Nyní bych chtěl jenom doplnit způsoby léčby. Nejčastěji je poraněn zevní postranní komplex. Zde jsou 3 vazy mezi lýtkovou kostí tvořící zevní kotník a hlezennou a patní kostí. Jak jsem již uváděl, hlavními příznaky jsou bolest a otok. Bezprostředně po úrazu je první pomocí přestat sportovat, dát končetinu do klidu, do zvýšené polohy a zaledovat, aby se předešlo většímu otoku. Hlezno se také může stáhnout elastickým obinadlem, čímž se může také zabránit většímu otoku. Dalším krokem je návštěva lékaře a správná diagnostika. Na většině traumatologických ambulancí, navíc zpravidla v době pohotovostních služeb jediné diagnostické metody jsou vyšetření a rtg snímek. Zjistí-li se porušení vazů a následná nestabilita následuje rozhodnutí o operační nebo konzervativní léčbě. Pokud není výrazná nestabilita, kdy se zpravidla operuje, následuje rozhodnutí. To by mělo být vždy na základě individuální potřebě postiženého sportovce. Výzkumem nebyly zjištěny výraznější rozdíly mezi výsledky chirurgické a konzervativní léčby. A pokud se vezmou do úvahy rizika pooperačních komplikací, náklady na léčbu a určité nepohodlí pro pacienta, je pro oba (lékaře i sportovce) výhodnější konzervativní varianta. Co se tedy dále uplatňuje v léčbě? Předně je to fixace. Dnes jsou již kromě sádry dostupné i lehké plastové materiály nebo pevné fixační orteza, takže klasická sádra je na ústupu. Doba fixace by měla být tu nejnutnější dobu a hlavně záleží na rozsahu poškození vazů. Neměla by přesáhnout 6 týdnů. Jakmile pomine akutní fáze úrazu, tedy otok a bolest, a vazy jsou alespoň již částečně „slepeny“, je možné začít s funkční léčbou. Tedy cvičení v kombinaci s fyzikální léčbou. Ta zkracuje dobu léčení. V poslední době se stále více uplatňuje aplikace tzv. růstových faktorů nebo kyseliny hyaluronové do oblasti vazů. Růstové faktory jsou bílkoviny krevní plasmy, které se výrazně podílejí na proliferaci mezenchymových buněk, čímž se urychluje hojení měkkých tkání. Rychleji také mizí otok a přechází bolestivost. Zatím je to poměrně dtahá léčba (cena je mezi 10 a 20 tisíci korun). Další látkou, která se aplikací do okolí vazu je kyselina hyaluronová. Ta je již známa delší dobu a její uplatnění bylo a je hlavně při poškození kloubních chrupavek. Po skončení léčby akutní fáze, následuje léčebná rehabilitace. Sportovci, trenéři i manažeři vyžadují, co největší zkrácení doby léčení. Z rehabilitace bych chtěl zdůraznit tzv. Freemanovu metodu. Každý kloub po porušení vazu je určitým způsobem více či méně nestabilní. Princip Freemanovy metody spočívá ve zlepšení propriocepce hlezna a vazových struktur (tedy vlastního „čití“ kloubu, kdy správně informuje centrální nervovou soustavu o své poloze a stabilitě). Používá se k tomu nestabilních ploch v podobě polokoulí, válců. Metoda má také význam v prevenci. Pro zlepšení proriocepce se používají cvičení, skoky, balancování na nerovných terénech, nestabilních (pohyblivých) deskách apod., což tonizuje především šlachový a vazový aparát hlezna, který zajišťuje stabilitu. Takže zlepšením propriocepce se zlepší stabilita kloubu a případné násilí, aby vznikl úraz musí být zákonitě větší. Léčebná rehabilitace musí být u sportovců agresivnější, častější, třeba i několikrát za den, než u ostatní populace. A je to právě z důvodu rychlejšího návratu na palubovky, trávníky, lyžařské svahy, ledové plochy či jiná sportoviště.

 

Velké Meziříčí, 10.12.2008 Petr Juda