U vrcholového a také hodně často i u výkonnostního sportu jsou jeho aktéři považováni sami sebou, svými trenéry nebo manažery za cosi vyjímečného. Je tomu hlavně v době, kdy se stane úraz. Sportovec je po úrazu ošetřen a je mu doporučeno nějaké léčení. A pokud není spokojen s délkou léčení, vyhlédává jiné lékaře, aby s nimi svůj stav zkonzultoval a přesvědčil je, že doba léčení se musí zkrátit za každou cenu a že se musí vrátit ke sportu co nejdříve. Chápat se to dá u vrcholových profesionálních sportovců, kteří se tím živí, méně se to chápe u výkonnostních sportovců, kteří mají svůj zdroj příjmů v jiném zaměstnání. Obavy sportovců jsou mnohdy i oprávněné, protože i lékaři jsou často na vině, neboť často nechápou sportovcův stav a nemají žádné pochopení pro jeho sportování.(foto: "neškodný! fotbálek, častá příčina úrazů)

U vrcholového a také hodně často i u výkonnostního sportu jsou jeho aktéři považováni sami sebou, svými trenéry nebo manažery za cosi vyjímečného. Je tomu hlavně v době, kdy se stane úraz. Sportovec je po úrazu ošetřen a je mu doporučeno nějaké léčení. A pokud není spokojen s délkou léčení, vyhlédává jiné lékaře, aby s nimi svůj stav zkonzultoval a přesvědčil je, že doba léčení se musí zkrátit za každou cenu a že se musí vrátit ke sportu co nejdříve. Chápat se to dá u vrcholových profesionálních sportovců, kteří se tím živí, méně se to chápe u výkonnostních sportovců, kteří mají svůj zdroj příjmů v jiném zaměstnání. Obavy sportovců jsou mnohdy i oprávněné, protože i lékaři jsou často na vině, neboť často nechápou sportovcův stav a nemají žádné pochopení pro jeho sportování. Mnohdy často i alibisticky prodlužují léčení na dobu, která již není nezbytně nutná jenom pro to, aby nebyli poháněni k zodpovědnosti za případné nežádoucí následky i správně léčených úrazů. A už vůbec mnozí nechápou, že sportovec je žádám svým družstvem, jen když je zdravý. Pokud bývá často nemocný nebo zraněný a často léčí svá zranění nepřiměřenou dobu, bývá mnohdy kolektivem odvržen. Je to začarovaný kruh, lékař a trenér vedou spor o čas nezbytné léčby. A pokud se narazí na lékaře nesportovce, bývá to spor dost často předem prohraný. Mám s tím velice dobrou a bohatou zkušenost. Proto bych chtěl alespoň rámcovitě osvětlit, co je v době léčení úrazů nezbytně nutné a kdy a v které fázi můžeme léčení sportovců urychlit. Tak tedy postupně: Každý úraz i banální (nakonec i nemoc) si „prodělává“ svou nějakou počáteční akutní fázi. Tím bývá nejčastěji otok, bolest, nemožnost nebo obtížná možnost zátěže, omezený pohyb apod. V této fázi trvající několik dnů až týdnů (např. u zlomenin) potřebuje zraněná část těla absolutní klid. Obranné mechanismy začnou pracovat na odstranění otoku, zmírnění bolesti a obnově původní funkce. Když v této fázi bagatelizujeme závažnost poranění a nedopřejeme poraněné části patřičný klid, obranné mechanismy pracují samozřejmě také, ale nedostatečně anebo až zvráceně. Místo, aby se zkrátila doba léčení, zbytečně se prodlužuje. Otok přechází do chronického stadia, tím se omezí funkce a rozsah pohybů, pokud se jedná o kloub. Jsou i popsány stavy, kdy se „tělo úplně zblázní“ a na i poměrně malé podráždění reaguje přemrštěně (dochází k odvápnění kostí v poraněném místě, i když kost nebo kloub nebyly postiženy vůbec). Tento stav se nazývá Sudeckův syndrom a jeho léčení vyžaduje potom dlouhou dobu čítající měsíce. Je s podivem, jak jsou mnohdy bagatelizována různá podvrtnutí kloubů, nejčastěji prstů ruky neb i samotných hlezenných kloubů i samotnými lékaři. Takže, i když poraněného dovezeme ihned po úrazu k ošetření, neznamená to ještě, že je ošetřen dobře. Bohužel. Jak jsou dobří a špatní trenéři, učitelé, stavitelé apod., tak jsou i dobří a špatní lékaři. Jakmile pomine akutní fáze a nejsou poraněny struktury, které vyžadují další klid ke svému hojení (např. zlomená kost, přetržený vaz …), nastává další fáze léčení. A až v této fázi si vyžadují sportovci zvláštní pozornost. Zde se dá vše urychlit a dostat tak sportovce dříve zpět do své „práce“. V této fázi má největší význam rehabilitace. Samozřejmě, že s celkovou rehabilitací je možné a někdy i velice vhodné začít ihned po zaléčení úrazu. Např. mám – li poraněný vaz v kolenu, nic mi nebrání, abych posiloval ruce, ramena, záda, břicho, svalstvo dolních končetin apod. Z nečinnosti tkáně, a tím více trénované tkáně, se ochabují a tím pádem i k omezení funkce. I zde však pozor s přeháněním. Každý úraz, byť třeba jen jednoho kloubu, části svalu apod. vždy nějakým způsobem postihuje celý organismus. Proto v akutní fázi úrazu je nejlépe postiženému naordinovat klidový režim a s posilováním a cvičením nepostižených částí těla začít, jakmile pomine první akutní bolest. Bolest je obecně vodítkem pro léčení. Bolest nám dává vědět, že je něco v nepořádku a nejde ji podceňovat. Samozřejmě v okamžiku, kdy je bolest na ústupu a přetrvává již jen „zbytková“ bolest, zpravidla se již nemusíme bát a nějaké malé potíže je potom již třeba překonávat vůlí. Takže, abych se vrátil: pomine – li akutní fáze léčení, bolest i otok ustoupily, poraněná tkáň je již ve fázi reparace, nastupuje intenzivní rehabilitace. Hlavní části rehabilitace je cvičení a posilování. Po mnohé je pojem rehabilitace spojován hlavně s elektroléčbou, ultrazvukem, laserem, masáží apod. To jsou sice mnohdy potřebné procedury, ale intenzivní cvičení to nenahradí. A jak se paradoxně opomíjí a podceňuje akutní fáze léčení, tak se zase tato fáze léčení nedoceňuje. A zde právě sportovec proti ostatní populaci potřebuje zvýšenou péči. Intenzivní rehabilitace i několikrát za den hodně urychlí sportovcovo vyléčení. Hlavně po větších úrazech, kdy akutní fáze léčení vyřadila sportovce ze hry i na několik měsíců, např. po zlomeninách kostí, jsou vhodné intenzivní rehabilitační programy v různých specializovaných rehabilitačních ústavech. A opět: nic se nemá přehánět. Pokud nastupuje tato intenzivní aktivní fáze léčení moc brzy, tělo se začne pochopitelně bránit. To se pozná opět velice jednoduše. Místo, aby se stav postižené oblasti vylepšoval, tak se naopak zhoršuje, otéká a bolí. V takovýchto případech je nutné tuto léčbu přerušit a vyčkat, až se vše zklidní a potom se může opět začít s rehabilitací. Tato fáze bývá různě dlouhá i při stejné povaze poranění. Každé tělo reaguje jinak a dokonce i stejný organismus může reagovat na stejný úraz různě. Lidské tělo je nevyzpytatelné a na úspěšném léčení se nemůže podílet jen lékař, ale musí hlavně přispět sám poraněný. Organismus není automobil, kde stačí vyměnit součástku a jede se zase dál.

 

Velké Meziříčí, 15. 4. 2009 Petr Juda