V posledním článku před týdnem jsem se zabýval filozofií léčení úrazů. Uvedl jsem tzv. úrazový cyklus tkání a význam jednotlivých fází. Tedy, kdy je na tom sportovec stejně jako ostatní populace a kdy potřebuje intenzivnější pozornost. Tak, jak zaznělo ve dvou diskusních příspěvcích, nastává věčné dilema: kdy zpět do hry? Je to poškozování zdraví nebo ne, když se hráč zapojuje do tréninkového procesu v době, kdy není ještě úplně vyléčen? Vždy a za každé příležitosti bude nastolována tato otázka a vždy z tohoto problému bude odcházet jako poražený trenér, který nutí hráče k tréninku i přes bolest. Je to však pravda? Je např. Čada, jak bylo uvedeno v diskusi, skutečně takový nelida a poškozuje zdraví svým hráčkám?(ilustrační foto: juniorský tým Brazílie v Nitre v roce 2005, nyní jsou jeho nástupci na soustředění v Nymburce)

V posledním článku před týdnem jsem se zabýval filozofií léčení úrazů. Uvedl jsem tzv. úrazový cyklus tkání a význam jednotlivých fází. Tedy, kdy je na tom sportovec stejně jako ostatní populace a kdy potřebuje intenzivnější pozornost. Tak, jak zaznělo ve dvou diskusních příspěvcích, nastává věčné dilema: kdy zpět do hry? Je to poškozování zdraví nebo ne, když se hráč zapojuje do tréninkového procesu v době, kdy není ještě úplně vyléčen? Vždy a za každé příležitosti bude nastolována tato otázka a vždy z tohoto problému bude odcházet jako poražený trenér, který nutí hráče k tréninku i přes bolest. Je to však pravda? Je např. Čada, jak bylo uvedeno v diskusi, skutečně takový nelida a poškozuje zdraví svým hráčkám? Na to skutečně není jednoduchá odpověď a musí se ke každému jedinci přistupovat individuálně. Uvedu tři příklady. Dítě školního věku, např. deváťák, onemocní chřipkou nebo anginou. Jsou to dvě nejčastější nemoci, i když možnými následky zcela rozdílné a spolu neměřitelné. Jde k dětskému lékaři, ten mu doporučí léčbu a pozve si ho za nějakou dobu na kontrolu. Zjistí, že je vše v pořádku, výsledky, např. sedimentace, je v normě. Dítě se cítí subjektivně také dobře a zeptá se, kdy může na trénink. Opatrný lékař mu doporučí, ať ještě nějakých 14 dnů netrénuje a potom ať začne velice pozvolně. Dítě chce trénovat, ale dá na radu lékaře. Po dvou týdnech začne a další týden je již schopno hrát. Družstvo však při jeho absenci několikrát prohraje a ztratí šanci bojovat o lepší umístění a sezóna je v trapu. Onen hráč nebo hráčka však objektivně mohli nastoupit již před 3 týdny a pomoci družstvu k vítězství. V předchozích sděleních jsem rozdělil trenéry do dvou typů, kteří také mají i trochu jiné cíle (zhruba výsledek oproti vývoji a výchově hráče). A pokud je cíl trenéra výchova a zdraví hráče, tak se s tím smiřuje a tuto skutečnost akceptuje. Druhý typ zaměřený na výsledek se vzteká, nadává, neboť je mu jasné, že zmíněný hráč mohl bez problémů hrát a tým by mohl být někde jinde. A nejinak to chápou i ostatní spoluhráči. Viníkem se stává potom hráč, který jen poslechl lékaře, i když se cítil dobře a dokonce připustil, že mohl bez problémů hrát. Kde je tedy pravda? Poslechnout lékaře? Co kdyby se něco stalo, kdyby neposlechl? A mohlo by se něco stát? Druhý příklad: Dělník např. truhlář, který manuelně pracuje. Má stejnou nemoc, teploty, cítí se špatně. Jde k lékaři. Ten mu také předepíše léky a vystaví pracovní neschopnost. Při kontrole je vše v pořádku, podobně jako u dítěte (uvedl jsem deváťáka, protože jeho přirozená obranyschopnost se již přibližuje dospělému jednici), lékař pracovní neschopnost ukončí a dělník jde druhý den do práce. A ihned začne fyzicky pracovat. A nejen na „tréninku“, ale celých 8 a více hodin denně. Zde se lékař nebojí, že se něco stane? Jaký je rozdíl mezi dvouhodinovým tréninkem denně 15 letého dítěte a osmihodinovým „tréninkem dvacetiletého truhláře? A navíc šéf („trenér“) v práci, jehož cílem je vyloženě „výsledek, tedy výrobek zaměstnance, nebude mít určitě pochopení pro čtrnáctidenní rekonvalescenci. A poslední příklad. Samotný lékař. Má stejné problémy. Teploty, vyšší sedimentaci, cítí se unaven. Co udělá? Jde do práce!! A i on fyzicky pracuje a tedy vlastně „trénuje“. Nasadí si léčbu a léčí se „za pochodu“. Ničí si zdraví? Ano? A jak? Může si dovolit být nemocný, když na něho čeká plná čekárna? A co trenéři? Mohou si dovolit být nemocní, když na ně čekají jejich týmy? Tak jsem to pěkně zamotal. Co tedy dělat a jak se řídit, abychom opravdu nepoškodili sportovcovo zdraví. V první řadě jak úraz, tak i nemoc mají svou akutní fázi. A v té samozřejmě jedinec klid potřebuje. Zde plný trénink není v žádném případě vhodný. Zde si tedy výše zmíněný lékaře nebo trenér zdraví poškodit může. Vždy rozhoduje, jak se cítí samotný jedinec. Znám trenéry, kteří nutili hráče chodit na tréninky se zlomenou rukou a zdánlivě logicky po nich požadovali, aby aspoň trénovali např. výskok, tedy nezraněné části těla. Ale i úraz ve své úvodní akutní fázi je onemocněním celého organismu, který prodělává a překonává různý stupeň traumatického šoku. Samozřejmě, že na subjektivní pocity hráče se obecně nedává, ale v této fázi jsou hrozně důležité a musí se vycházet z toho, že postižený hráč spíš disimiluje (zakrývá své potíže), než agravuje (zveličuje své potíže). Tedy, když říká, že mu nic není, je nutné se opravdu přesvědčit, že tomu tak je. Přejde-li akutní fáze, potom nastává období intenzivní rehabilitace. Zde je již možno se zapojit do přípravy i do zápasu. Je to již výše zmíněné ukončení nezbytně dlouhé pracovní neschopnosti. A zbytkové problémy mohou skutečně vyřešit všechny ty brufeny, voltareny apod. Kdy tato fáze nastane nelze přesně odhadnout a je to vždy na domluvě a vzájemnému respektu všech tří aktérů. Tedy trenéra, lékaře a hráče. Nemůže si tedy hráč myslet o trenérovi, že ho chce i na úkor zdraví vymačkat jak citron a potom odhodit. Nemůže si trenér myslet o hráči, že je to simulant a že vše minimálně zveličuje, když už nesimuluje. A nesmí být lékař přesvědčen, že trenér je šílenec, který vidí jen výsledek a vítězství i na úkor poškození zdraví. Znovu opakuji a zdůrazňuji: u každého jedince jedno postižení, např. bolesti zad, se léčí různě a i jeho zapojení do tréninku (tedy práce) je různé. Argumentace typu jako např.: „Spoluhráč léčil bolesti zad týden a ty ani po třech týdnech nejsi schopen hrát a tudíž své potíže zveličuješ“ je chybná a nebezpečná.

 

Velké Meziříčí, 22.4.2009 (tak jako v pondělí také smutné výročí: 139 let od narození Lenina) Petr Juda