Téma žen jako trenérek volejbalu mi poslední dobou leží stále víc na srdci. Osobně jsem začala trénovat, když mi bylo 23 a musím přiznat, že jsem v té době a ve svém okolí byla zdaleka nejmladší trenérkou. Tehdy jsem o tom příliš nepřemýšlela. Zkrátka jsem začala trénovat.Postupem času, jak jsem získávala zkušenosti a profesionálně rostla, jsem se myšlenkou na postavení žen – trenérek – ve společnosti začala intenzivně zabývat.

 

Většina žen je přesvědčená, že stát se úspěšným trenérem a zároveň se starat o rodinu, nejde dohromady. K tomu bych chtěla podotknout, že mám dvě děti. Kdybych ovšem tehdy věděla, co vím dnes, měla bych nejméně čtyři. Tehdy jsem byla přesvědčená, že bych to nezvládla. Nyní vím, že to možné je. Přinejmenším proveditelné a v každém případě to stálo za to. Rozhodně se však neodvažuji tvrdit, že to bylo jednoduché.

Naštěstí se mi dostala do rukou kniha ´Lean In a few years ago´, která se dotýká spousty oblastí každodenního života, se kterými musí žena bojovat, když se rozhodne skloubit profesionální a rodinný život. V knize Sheryl Sandbergové se dočtete nejenom o tom, jak zvládat roli matky, ale i jak si najít vhodného partnera, nebo jak se nezhroutit.

Touto otázkou se zabývá většina žen- trenérek, pokud je láká kariéra trenérky. Bojí se, aby nezašly příliš daleko.

Z mé zkušenosti to jde zvládnout, pokud vás oboje baví, tedy jak role matky, tak trenérky. Samozřejmě vás občas přepadne pocit viny a netušíte, kde vám hlava stojí. Když jste na cestách, nebo se snažíte získat nové hráčky, doma máte neuklizeno a v tělocvičně trávíte více času, než je zdrávo. Má rodina mě naštěstí podporovala. Děti na mě byly pyšné, jelikož jsem se k nim chovala jako k rovnocenným partnerům, stejně jak to dělám na hřišti.  Často cestovali se mnou a musely se dělit s ostatními. Pochopily, že nejsem čítanková matka a vztahy v naší rodině jsou založené na lásce a vzájemné důvěře. Čas, kdy se nám podaří být spolu, se snažíme prožít co nejlépe.

Při čtení tohoto článku některé z vás mohou namítnout, ´tak moment, nemám čas ani na sebe, na to abych si našla partnera, jak bych tedy mohla uvažovat o rodině!´

Můžu vás uklidnit, že to je normální. Sami sebou se zabýváme až na posledním místě. V této uspěchané době má spousta lidí problém najít si partnera, a to nemusí být od rána do večera v práci.

Podle mého názoru je zbytečné mít strach, že nezvládnete rodinu a zároveň práci. Je to přežitý mýtus – nebo často používaná výmluva, a to v každé profesi.  Záleží jen na tom, jak efektivně dokážete čas využít.  Jak dokážete rozlišit, co je důležité a jestli se navíc snažíte zavděčit za všech okolností všem lidem.

Váš partner by vás měl brát takovou, jaká jste a tolerovat vaši práci a zájmy.

Občas můj diář vypadá, jako bych spravovala malou firmu. Jako bych byla manažer. Občas to tak je, musíte investovat – čas, hráče, všechny, kdo s vámi nějakým způsobem spolupracují, rodinu. Občas vás někdo z rodiny musí zastoupit, například děti, přestože máte dojem, že jsou na určité úkoly ještě malé.

Překvapilo mě, že děti naopak přijaly s nadšením svěřené úkoly a doslova ´rozkvetly´, když pochopily, jak zodpovědnou práci dostaly za úkol. Zkrátka jsme v rodině pracovali na tom, aby nikdo neměl pocit, že je odstrčený, jelikož rodina je to nejdůležitější.

Na druhou stranu se nemusíte cítit provinile, když si sjednáte výpomoc do domácnosti, ať už k dětem nebo na úklid. Vyšetříte tím naopak spoustu času, který pak můžete věnovat těm, které milujete.

Co se týká mě osobně, pro děti bylo v mnoha ohledech lepší, že jsem se o ně nestarala výhradně já. Kdoví jak by to dopadlo!

Společnost se bohužel dívá na ženy, které jsou příliš ambiciózní, s určitým podezřením. Tahle skutečnost ženy často odradí, a tak se raději drží zpátky, přestože by dokázaly mnohé, kdyby se nebály.  Sheryl Sandberg se o tom ve své knize nejednou zmiňuje. Ambiciózní, úspěšní a mocní muži jsou oslavování, společnost na ně nahlíží s respektem, ženám se takového ocenění bohužel nedostává.

V knize Sheryl Sandbergové je popsán pokus, který provedla na jedné z kolumbijských univerzit. Studenti měli za úkol přečíst si příběh o známé podnikatelce, která se jmenuje Heidi Roizenová. Polovině třídy dali tento příběh s tímto jméno a druhé polovině ten samý příběh, jen jméno zaměnili za mužské – Howard. Výsledky byly jednoznačné. Studenti s příběhem Howarda ocenili jeho práci a úsilí a rozhodně by pro něj chtěli v budoucnu pracovat. Zatímco druhá polovina studentů se na Heidi dívala záporně, jako na sobeckou, neschopnou spolupráce a rozhodně by pro ni pracovat nechtěli. Tento postoj si s sebou neseme od dětství. Zatímco děvčata jsou vychovávána k jemnosti a toleranci, chlapci jsou povzbuzováni k agresivitě a schopnosti protlačit se, upozornit na sebe a vyhrát.

Také poukázala na skutečnost, že většina žen nepomáhá jiným ženám v jejich profesionálním rozvoji. Pokud tedy žádáme od našich hráček, aby byly silné, pomáhaly si a snažily se podat co nejlepší výkon, musíme jít nutně samy příkladem.

Pokud by bylo více žen na vrcholných pozicích, jistě by to povzbudilo i ty ostatní.

Ženy – trenérky volejbalu musí často argumentovat proti tvrzení, že nevyhrávají. Nejsou schopné dotáhnout týmy na mistrovské turnaje, což není pravda.

Pravdou však je, že významných konferencí se účastní jen hrstka žen, a to zejména z toho důvodu, že jim účast nikdo nenabídne. Tenhle problém se vyskytuje jak ve volejbalu, tak v basketbalu i jiných sportech. Je na nás, abychom to změnily.

Během let jsem si uvědomila, že jsem některým hráčkám byla dobrým příkladem. Na mém životě viděly, že jde skloubit osobní život a kariéra. 

Je nás málo, ale pokud se nevzdáme a budeme pokračovat, postupně se toto množství zlepší. Je však nutné si pomáhat. Musíme se sjednotit a vzájemně podporovat.

autor: Cathy George, Michigan University