FUNKCE A ÚLOHA 

Činnost blokujících hráčů má v zásadě dvě základní funkce, k jejichž naplnění je cílen nácvik a trénink: bodovat blokem (přímý bod) a vyhrát „souboj o úhly“ pro obranu v poli (získat kontrolu nad míčem). Zde máme na mysli seskupit blok tak, aby útočník byl donucen chybovat úderem do bloku či do autu nebo útočit do „výhodných“ míst, kde je dobře zorganizována vlastní obrana v poli a kde je z hlediska vzdálenosti a úhlu větší šance útočný úder soupeře zpracovat. Tím se sice nezískává přímý bod, ale kontrola nad míčem a šance bod dosáhnout. Jinými slovy: blok je první obranná linie, která má dvě funkce: zachytit míč a zakrýt určitou část pole. Bez účinného vykrytí části pole by bylo vybírání v poli pouze náhodnou činností. Blokování je z hlediska nácviku pravděpodobně nejnáročnější herní činností družstva. Provedení bloku je sice relativně jednoduché, ale jeho nácvik je komplikován mnoha okolnostmi.

TECHNICKÉ ASPEKTY
Přesná technika blokování je popsána v příslušné rubrice, zde se vyjádříme pouze k oblastem, kde došlo v posledních letech ke změnám díky vývoji volejbalu nebo je třeba se o nich zmínit. Jedním z takových témat je otázka blokařských přesunů podél sítě.

Během, překrokem nebo úkrokem?
Autoři se přiklánějí k názoru, že přesun během je nejúčelnější pohyb, jak vyřešit vzrůstající nároky na činnost blokařů při vysoké rychlosti provádění útočných kombinací soupeře, a proto ho doporučují a v praxi učí.

.
Ulož do dlouhodobé paměti:
Pro přesuny delší než 1,5 m doporučujeme učit u mládeže přesun během. Vývoj ve volejbalu dospělých – vzhledem k rychlosti útočných kombinací soupeře – jiné druhy přesunu (úkrokem) na delší vzdálenost výrazně omezil. 
________________________________________


V dnešním volejbalu je však stále častěji možno vidět, že hráči (jak středoví, tak krajní) zařazují i na kratší vzdálenosti překrok. Důvody jsou následující: hráči (především středoví) se v moderním volejbale musí častěji přesunovat velmi rychle na delší vzdálenost. Pro to se nejlépe hodí klasický běh, kde rovina ramen je kolmá na síť s následnou rotací trupu těsně před odrazem. Protože úspěch při blokování je do jisté míry určován perfektním zvládnutím této techniky, věnuje se jí v tréninku mnoho času. Technika závěru akce je tak zautomatizována, že se potom hráčům jeví jako přirozená i na kratší vzdálenost. Druhý argument souvisí částečně s kolektivním blokováním. Při seskupování vícebloku se klade důraz na to, aby hráči harmonizovali vzájemně své pohyby již během přesunu z důvodu vytvoření lepších podmínek pro úspěšné sestavení kompaktního bloku. Čím větší je vzdálenost, kterou dvojice či trojice překonává, tím složitější je celá akce na sladění pohybu blokujících hráčů. I zde věnují trenéři maximum pozornosti průpravným a herním cvičením zaměřeným na automatizaci celého aktu v herních podmínkách. Proto hráči zařazují přesun překrokem (běžeckým krokem) i na krátkou vzdálenost. S tím souvisí i další jev. Krajní hráč má dostatek času, ale záměrně setrvává déle v pozici uprostřed sítě a vyráží později, aby sladil svůj rozběh se středovým hráčem, který zahajuje svůj přesun vzhledem k herním podmínkám o něco později. Tento způsob si vynutil vývoj volejbalu. Na jedné straně blokují všichni tři blokaři z výchozího postavení od středu sítě a na druhé straně se potom velmi rychle musí přesunovat ve dvojici k okrajům sítě. V některých případech se správné seskupení bloku (především paží) provede až po odrazu v letové fázi.

Snížený střehový postoj středových hráčů a poloha paží
Další patrný vývoj nastal v názoru na podobu střehového postoje středového hráče. Dříve prosazovaný postoj na napnutých nohách a s rukama nad rameny nebo dokonce ve vzpažení se opouští a preferuje se snížený postoj s rukama na úrovni ramen, někdy dokonce s pažemi spuštěnými vedle těla. Postoj ve snížené poloze při blokování je velmi důležitý pro výskok na středu sítě proti rychlému útoku. Blokař nemá čas vyskočit s úplným protipohybem, což je přirozený pohyb sportovce při provedení maximálního výskoku. Mechanicky to znamená, že klouby dolních končetin se ohýbají a svaly potřebné k výskoku pracují excentrickým režimem, následuje brzdící pohyb a rychlá kontrakce. Platí, že pro včasnost blokování útoku prvním sledem je rozhodující moment odrazu blokujícího hráče, ne poloha paží ve střehovém postoji.

Směrová noha vždy zahajuje pohyb
Jak uvádíme jinde, pohyb při přesunu zahajuje směrová noha. Začátek pohybu právě směrovou nohou vyhovuje i situaci, kdy je útok soupeře zhruba 1 - 1,5 m od místa útoku prvního sledu (např. úder č. 5). V tomto případě provádí blokař pouze úkrok směrovou nohou, přísun druhou nohou do odrazového postoje a provede blok. Jinými slovy směrová noha je připravená jak pro úkrok, tak pro běh a blokař volí podle vzniklé situace.

Nevytvářet terč pro útočníka
Z hlediska techniky vlastního provedení bloku je žádoucí, aby konečná poloha trupu, resp. spojnice ramen byla rovnoběžná se sítí. Protože je moderní volejbal mimo jiné soubojem o čas, je situace, kdy středový hráč přichází do místa bloku na poslední chvíli nebo pozdě, velmi častým jevem. Nemá čas provést při odrazu rotaci trupu, která je vhodná pro konečnou správnou polohu těla při bloku. Pro tuto situaci nezbývá, než provést rotaci až po odrazu. Zde hrozí, že se hráči nepodaří dokončit rotaci a že osa ramen bude v momentu blokování v úhlu s horním okrajem sítě, kdy je rameno vnitřní paže blíže k síti (známé natočení blokaře proti smečaři), vytváří blokařovy ruce vhodný „terč“ pro vytlučení bloku smečařem. Na to je třeba myslet při nácviku techniky blokování.


KONDIČNÍ A ZDRAVOTNÍ ASPEKTY
Jak zvyšovat specifickou kondiční stránku blokování?
Miroslav Vavák, kondiční trenér slovenské volejbalové reprezentace se zabýval speciálním kondičním tréninkem a zdůrazňuje následující postup a priority:
Zvýšení svalového tonu (svalové síly) pletence dolních končetin, extenzorů trupu a svalů dolních končetin
• Dřepy a podřepy v různých tvarech a variacích (v různých postaveních chodidel)
o Hluboké
o Sedací (do 90°)
o Podřepy
o Kombinované s jinými cvičeními
• Bočné sedy
• Předkopávání a zakopávání
• Abduktory a adduktory
• Výpony
o Bez práce stehen
o Ve statickém držení stálého úhlu v kolenou cca 120°
• Zdvihy trupu při fixaci dolních končetin
o Zdvihy nohou při fixaci trupu
• Přemístění od pasu
• Trh od pasu
• Práce (zdvih) ramen při předklonu cca (30° - 40°)
o Předpažování
o Kraul
o Protisměrné rotace
Podpůrná cvičení pro zvýšení stability (rovnovážného stavu) ve statických postojích a pohybových cvičeních
• Bočné úkroky ve vysokém nebo nízkém postavení
o Bez přídavného zatížení
o Se zatížením stabilním
 Činka na ramenou
 Zátěžová vesta
o Se zatížením nestabilním
 Kotouče v rukou
 Medicinbal
 Manžety na zápěstí
• Krokové pohybové tvary
o Bez zátěže (větší objemy)
o Se zátěží
 Tance
 Přeskakovačky
• Zvýšení podílu posilovacích cvičeních s nestabilní činkou, resp. švihových, tahových cvičení. Minimalizace práce ve fixovaných stojanech.
• Stabilizační (rovnováhové) cvičení
o Bez předcházejícího fyzického zatížení
o Po fyzickém zatížení
• Boční přesuny kombinované s blokařským výskokem
o Dopad na dvě nohy – stop
o Dopad na jednu nohu – pokračování v pohybu (změna pohybu)
Zvýšení koordinace kooperujících svalových skupin: cvičení jsou uvedena v jednotlivých didaktických úkolech nácviku bloku a v kapitole o rozvoji koordinace.
Nácvik a zdokonalování časování elementární motoriky a pohybových tvarů vyplývajících ze struktury (vykonání) HČ: důraz na správný rytmus a časování z hlediska jednotlivých herních situací.
Rozvoj dynamiky (fosfátového metabolismu) ve správném vykonávání jednotlivých činností jednotlivce i družstva (v souhrnu)
• Frekvenční cvičení
o Na místě
o V pohybu (různé krokové rytmy)
• Práce nohou při arytmické práci trupu a horních končetin
o Boční 3, 5 krok (ruce – práce na síti)
o Vyklánění dolních končetin při vykrývání sítě trupem a horními končetinami („Zvon“)
o Rytmické odrazy ve dvojici proti sobě (síť mezi hráči)
 Dotykové
 S odtlačováním
 Se zpětným úkrokem
o Úkroky a odrazy s 1 kg medicinbalem
• Cvičení reagující na akci soupeře
Fixace a automatizace komplexního pohybového tvaru

Proč má blokař přešlapovat na místě před zahájením akce?
Dále Vavák vysvětluje jeden z jevů, který je pro činnost blokaře velmi důležitý. To je problematika přípravných pohybů na místě ve výchozím postavení (střehovém postoji) blokaře před akcí (přešlapování). Nutíme především středové blokaře, aby před zahájením přesunu nebo blokování na místě přešlapovali (poskakovali) a tím připravili svaly na následující akci. Přidáváme krátké odborné vysvětlení. Při statických izometrických cvičeních je tonalita svalu určovaná pevností vápníkových můstků mezi aktinem a myosinem ve svalovém vláknu. Pro sval je to nepřirozená situace, protože sval je ve své podstatě určený vývojově pro pohyb. Je známé, že statické zatížení vydrží sval kratší dobu než pohybové zatížení srovnatelné velikosti. Sval v pohybu je více zásobován krví a tím živinami a kyslíkem. Z mitochondrií ze svalových buněk se mohou přímo uvolňovat a vstupovat do metabolismu makroergické sloučeniny (energie). Při statické práci svalu jsou tyto funkce omezené. Dříve nastupuje anaerobní metabolismus a vylučování laktátu. Při cvičeních cyklického charakteru vykonávaných s různou frekvencí je výhodnější i v neaktivních (oddychových, meziherních) časových intervalech udržovat tělo v aktivitě. Pro tento účel jsou vhodné takové pohyby, které nevyžadují vysoké odbourávání energie a kyslíku, takové, jež jsou svojí strukturou blízké výslednému pohybu, případně vytvářejí optimálnější podmínky pro výsledný pohyb. Realizaci cyklických cvičení anebo cvičení jim pohybově blízkým je dobré i při takových neaktivních intervalech doplňovat podobným (cyklickým) cvičením. Takto řízený pohyb vytváří nejen jmenovaný energeticko-kyslíkový přísun ke svalové buňce, ale také to, že synapse jsou donucené neustále produkovat budivé katecholaminy (adrenalin, noradrenalin) jako mediátory v mezibuňkovém přenosu nerv – nerv, nerv – sval. Takto se vytvářejí podmínky pro rychlejší reakci CNS – sval, což může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu sportovního výkonu. Takové mezipohyby by měly být vykonávány sníženou frekvencí i amplitudou realizovaného pohybu. Postupně s blížící se akcí (rozehráním soupeře) se nejdřív zvyšuje frekvence, se započetím akce i amplituda pohybu. Dalším faktorem, který poukazuje na výhodu vykonávání takových mezipohybů je i ten, že sval potřebuje časové úseky (i když jen minimální – setiny sekundy), aby docházelo už i během probíhajícího zatížení k částečné regeneraci svalového vlákna. Je všeobecně známé, že sval regeneruje v pomalém aerobním pohybu rychleji než ve statické neaktivitě. A ve staticky aktivní fázi (koncentrické, izometrické práci) neregeneruje téměř vůbec.

Potíže se zraněními prstů při blokování
Při nácviku blokování dochází často k drobným i závažnějším poraněním prstů. Níže uvedené zkušenosti MUDr. Kebrle, který se zabývá speciálně zraněními ruky a léčil již řadu volejbalistů, jsou sice odborným textem, ale do této kapitoly rozhodně patří. Ruka je poměrně složitým funkčním komplexem skládajícím se z 8 kostí zápěstních, 5 kostí záprstních, jednoho dvoučlánkového prstu (palec) a 4 prstů tříčlánkových. Dále se skládá z velkého množství krátkých svalů (intrinsic) na ruce začínajících i končících a dlouhých svalů (extrinsic) přicházejících do oblasti ruky z předloktí ve formě šlach. Funkční jednotku doplňují kloubní pouzdra, vazivové ploténky a krátké vazy. Poranění ruky ve volejbalu může zasáhnout kteroukoliv výše popsanou strukturu ruky. Vše závisí jen na směru, typu a velikosti působícího násilí. Vzhledem k opakovaným traumatům, neadekvátní léčbě a dlouhodobému přetěžování kloubů dochází k rychlejší artróze kloubů a pozdním obtížím objevujícím se dlouho po skončení aktivní kariéry. Rozlišujeme:
Akutní poranění
• Zlomeniny: díky typu zátěže při volejbalu a směru nárazů dochází častěji k poranění tříčlánkových prstů než k poranění palce ruky. Popisuje se velké množství zlomenin, které by se daly nazvat typickými volejbalovými zlomeninami u tříčlánkových prstů. Nejčastější jsou zlomeniny u 2. až 5. prstu. Léčba závisí na typu zlomeniny, její stabilitě a možnostech řešit jednotlivé případy buď konzervativně fixací nebo operačně za pomoci různých miniinstrumentárií. Obecná doporučení a klasická traumatologická literatura nám doporučuje provést neoperační stabilizaci zlomeniny sádrovou fixací přes 3 klouby a operační řešení je využíváno velmi málo. Nicméně současné traumatologické skupiny pracující v oboru chirurgie ruky v zahraničí využívají aktivnějšího přístupu ke zlomeninám. Zlomeninu považují hlavně za poranění měkkých tkání, která vede k otoku a prokrvácení tkání v okolí kosti. Otok se potom v případě fixace trvající 4 - 6 týdnů přeměňuje ve vazivo a srůsty působící jako lepidlo, které zabrání pohybu jednotlivých anatomických vrstev vyskytujících se na ruce a prstech. Proto je v současné době ke zlomenině přistupováno jako k poranění měkkých tkání s porušením kontinuity kosti. Úkolem je stabilizovat kost tak, aby bylo možné starat se o měkké tkáně, zbavovat je otoku a udržovat rozsah pohybu prstu do doby zhojení kosti. Podle funkce využíváme dlahy znehybňující, které zcela brání poškozené tkáni v pohybu, dlahy podpůrné, které chrání specificky jen poraněnou část a nebrání v pohybu jiným směrem. Tento typ dlah je někdy nazýván dlahami funkčními. Další jsou dlahy dynamické, u nichž využíváme síly působící nějakým směrem ke zvýšení nebo udržení rozsahu pohybu. Poslední skupinou jsou dlahy redresní vyvíjející sílu určitým směrem za účelem zvýšení rozsahu pohybu. Nicméně škála možností v zadlahování ruky je velmi široká.
• Kloubní distorze: stejně jako u zlomenin daleko častěji dochází k poranění tříčlánkových prstů než palce ruky. Nejčastěji jsou poškozovány klouby střední. Známe několik typů distorzí. Většina distorzí postihuje střední kloub tříčlánkových prstů, výrazně méně potom kloub konečný nebo klouby oba v různých kombinacích typů poranění. Zvláštní samostatnou skupinou jsou distorze v oblasti základních kloubů. Jde o vzácná poranění u volejbalistů postihujících hlavně koncové prsty (ukazovák, malík). V případě ukazováku dochází k poškození vazivové dlaňové ploténky nejčastěji s jejím vytažením a následnou bolestivostí při opakované zátěži. Léčba je závislá na typu a umístění poranění. Dojde-li k distorzi v oblasti konečného kloubu, je nejčastější léčbou dlahování v sádrové nebo plastové dlaze. V případě lehčích distorzí je prst možno tejpovat nebo svázat s vedlejším prstem pomocí náplasti nebo tejpovací pásky. U středního kloubu záleží na typu poranění. Stranové instability bez odlomení kostního fragmentu se nejlépe fixují s vedlejším prstem na straně poranění. Po odeznění akutní bolesti je možno takto fixovaný prst začít pomalu mobilizovat až do plného rozsahu pohybu. V případě předozadních instabilit je postup většinou konzervativní s dlahováním podle typu poranění. Distorze kloubní jsou v Čechách považovány za banální poranění a podle toho jsou léčeny. Buď zcela imobilizačním přístupem: sádra po dobu 4 - 6 týdnů nebo bez jakékoliv fixace s okamžitým cvičením. Zahraniční přístup se liší, protože podle studií prováděných na velkých statistických souborech dochází po distorzích kloubních k větším omezením rozsahu pohybu než po otevřených poraněních šlachového aparátu prstů. Špatně léčené distorze kloubní končí výraznými pohybovými omezeními, kontrakturami a bolestmi při jakékoliv zátěži.
• Poranění šlach: u volejbalistů dochází ke třem typům poranění šlach. Jde o odtržení úponu hlubokého ohybače prstu a odtržení úponu natahovače prstu na konečném a středním kloubu prstu. V případě prasknutí natahovače konečného kloubu se přikládá Stack dlaha na 8 týdnů. Po uplynutí této doby se testuje síla zhojení a prst se dlahuje jen na noc. Poranění středního pruhu – typ knoflíkové dírky se léčí stejně jako tento typ poranění při distorzi kloubní. Odtržení hlubokého ohybače prstu je vzácné poranění, které je nutno léčit akutním operačním zákrokem a znovunašitím ohybače do oblasti úponu na konečný článek. V případě přehlédnutí takovéhoto poranění dochází velmi rychle ke stažení šlachy a její degeneraci a po uplynutí doby 10 dní je snaha o znovunašití šlachy velmi problematická.
Chronické potíže: volejbal je hra výrazně zatěžující ruce neustálými a opakovanými nárazy na prsty a ruce jako celek. Klouby, vazy a šlachy jsou vystaveny nefyziologické zátěži opakující se po velmi dlouhou dobu. Při nárazech míče dochází k výrazně vyššímu bodovému zatížení chrupavek než u normální populace, což může vést k mikrofrakturám, jejich rychlejší degeneraci s následnými obtížemi z opotřebování. Tím je artrotický proces malých prstových kloubů s jejich zduřením, deformitami, bolestmi a omezeným rozsahem pohybu. Jiným typem jsou obtíže nasedající na původní poranění, které vedlo k rozvoji nestability a díky ní k zánětlivému dráždění kloubních prostor. Tento lokalizovaný zánět potom vede k otokům, výpotkům a zátěžové nebo pozátěžové bolestivosti. Pokud instabilita a záněty přetrvávají, dochází opět k rozvoji poúrazové artrózy malých kloubů ruky. Dalším typem obtíží jsou obtíže cévní. Při úderu do míče dochází k poškození cévní stěny prstových a magistrálních cév. To vede k mikrotrombotizaci a uzavírání malých prstových cév. Následkem v dlouhodobém horizontu jsou zpomalené reakce cévní na změny teploty s chladovými bolestmi a zhoršenou citlivostí prstů při manipulaci s malými předměty.

Nepodceňovat péči o ruce a prsty
Cílem zařazení výše uvedeného textu je upozornit trenéry, kteří se s podobnými zraněními každodenně setkávají a jsou nuceni řešit jejich následky, že léčba těchto velmi častých poranění se nedá podcenit. Aby nevznikaly zmíněné trvalé následky, je nutné léčbu podobných zranění konzultovat s odborníky a neuspokojit se vždy jen s tradičními a běžně užívanými postupy.


TAKTICKÉ ASPEKTY
Provázanost techniky a taktiky
Spojitost taktiky a techniky je u této činnosti ještě zásadnější než u kterékoliv jiné: prvním důvodem je fakt, že pokud hráč nemá cit pro časování bloku, výběr místa a odhad na útok soupeře, k žádnému bloku ani nedojde a správnost techniky nemůže být ani nijak ověřena. Druhým důvodem je to, že blok je velmi často činnost, na níž se podílejí dva i tři hráči najednou. Tím vstupuje do hry kromě techniky a taktiky též smysl pro harmonii ve sladění pohybu se spoluhráčem. Hráči musí být mezi sebou domluveni na strategii blokování a znát zásady platné pro úspěšný blok.

Vybrané názory na některé otázky z oblasti taktiky blokování
Jak se dočteme v rubrice o technice blokování, rozdělujeme činnost blokujícího hráče na:
• Výchozí postavení
• Střehový postoj
• Blokařský přesun
• Výběr místa odrazu a načasování bloku
• Vlastní blokařskou akci
• Dopad
Popis je podrobně popsán tamtéž, na tomto místě se dotkneme tématu, o němž se nejvíce diskutuje a má pro trénink techniky blokování mládeže zásadní význam. V době, kdy hráči stále zvyšují svůj dosah ve výskoku, razanci a dokonalost útočných úderu, význam blokování stále roste. Na blokujícím hráči zůstává mnoho úkolů, které musí během krátkého časového úseku vyřešit.
Nejdůležitější je místo blokování: blokující hráč se musí při výběru místa odrazu na blok rozhodovat na základě těchto skutečností: vzdálenost nahrávky od sítě, výška nahrávky, směr a rychlost rozběhu smečaře, kterou paží smečař útočí a pohyb útočící paže ve vztahu k míči. Blokař musí herní situaci analyzovat dříve, než se rozhodne blokovat.
Blok součást obrany: jedním z důležitých aspektů blokování je pocit sounáležitosti k dalším blokujícím hráčům i hráčům v poli. Blokař musí pochopit, že „sáhnout si na míč“, není vždy prioritním úkolem bloku. Trenéři musí posilovat vědomí blokujících hráčů, že úspěšná obrana v poli za dobře zorganizovaným blokem je těž úspěchem blokujících hráčů. Úlohou středových hráčů je nutit krajní blokující hráče, aby jim výběrem místa bloku na okraji sítě umožnili být úspěšnými při blokování diagonálních úderů smečařů.
Hráč musí hledat i sám: jak bude ještě zmíněno dále, je důležitým faktorem pro úspěch vlastnost „chtít zablokovat“. S tím souvisí i schopnost sebezdokonalování v oblasti blokování. Tím je myšleno to, že nejen technika a organizace obranné hry družstva jsou tím konečným cílem vývoje v oblasti blokování. Hráč se musí učit sám se vyvíjet, ověřovat si své záměry a sám sebe se ptát: „Proč jsem nebyl úspěšný?“ a to i v případě, že se ho na to neptá někdo jiný. Neúspěch na bloku není tak patrný (je více anonymní), proto musí hráč hledat také sám.