Dříve se hráčům doporučovalo mít ruce připravené co nejblíže k pásce. Důvodem byla co nejpohotovější možnost pokrytí rychlých útoků. Praktické zkušenosti však ukazují, že hráči stejně i z této polohy napřed sníží těžiště a teprve následně vyskakují na blok. To nás vede k myšlence vhodnosti nižšího postoje s napnutýma (pokrčenýma rukama ???), protože při této poloze se neztrácí čas tzv.\"pohupem\" a tato poloha je více \"startovní\".

 

Blok po přesunu

Častěji než vyskočit z klidu musí blokař nejprve provést přesun stranou do místa, kde se bude blokovat. Pro tento pohyb stranou se používají úkroky a běh. Pro krátké přesuny (1,8m a méně) by se měly použít jeden až dva úkroky. Hráč se pohybuje rovnoběžně se sítí, obrácen během pohybu čelně k soupeři. Potom buď posledním krokem zabrzdí pohyb nebo se pomocí malého poskoku z obou nohou odrazí směrem k místu blokování. Krajní blokaři, pokud nejsou vzdáleni od sítě, vždy používají úkroky.

Pro delší přesuny by se měl blokař jednoduše otočit, běžet a odrazit se podobným způsobem jakým s odráží na smeč.

Zde je nutné udělat malou vsuvku: Formulace \"… odráží se podobným způsobem jakým se odráží na smeč…\" není v tomto případě zcela přesná. Při přesunu doprava tj. do zóny IV je krokosled stejný jako u smečařského rozběhu, ale na duhou stanu tj. do zóny II je nutné, aby hráč končil přesun došlapem na pravou nohu, což pozice opačná než smečařský rozběh. Je to paradoxně ta situace, kterou popisujeme jako zásadní chybu u smečařského rozběhu. (Odraz levou nohou dopředu). To je velmi důležitá věc pro trénink. Víme, že pravákům je přirozenější přesun doleva (smečařský rozběh), a proto je nutno věnovat pohybu doprava více času.

Protože se jedná o zdaleka nejpoužívanější techniku přesunu, popišme si ji nyní detailně:

Celkem klademe důraz na hlavní body:

\"SMĚROVÁ NOHA\"

Přesun by měl začínat tzv. \"směrovou nohou\". Směrovou nohou rozumíme nohu, která odpovídá směru následujícího pohybu, tzn. pravou nohou doprava (do zóny II) a levou nohou doleva (do zóny IV). Termín směrová noha by bylo vhodné používat pro rychlé porozumění. První krok směrovou nohou bývá krátký, někdy dokonce nepatrný, ale pohyb by měl tímto krokem (krůčkem) vždy začínat a směrovou nohou by měl i každý přesun končit. Je vhodné, pokud je směrová noha v momentě začátku pohybu odlehčena a váha je na druhé noze. To se týká i situace, kdy středový hráč mírně povyskočil v očekávání útoku prvním sledem: v této situaci by měl mít zautomatizovaný dopad na nesouhlasnou nohu, aby byla směrová noha připravená k okamžitému pohybu, a to dříve než dopadne na zem. Začátek pohybu právě směrovou nohou vyhovuje i situaci, kdy po povyskočení středového hráče následuje ze strany soupeře útok zhruba 1-1,5 m od místa prvního sledu (např. úder č.5). V tomto provede blokař pouze úkrok odlehčenou směrovou nohou. Jinými slovy směrová noha je odlehčená a připravená jak pro úkrok, tak pro běh a blokař volí podle vzniklé situace.

\"KROKOSLED\"

• PRVNÍ KROM (směrový)
  Souhlasnou nohou do směru odkud je veden soupeřův útok. Jak bylo uvedeno tento krok bývá zpravidla kratší. Nazvěme ho pracovně směrový, protože má za úkol začít pohyb do žádaného směru a je prováděn směrovou nohou.
• DRUHÝ KROK (běžecký)
  Je prováděn nesouhlasnou nohou, zpravidla dlouhý (je potřeba zjistit výzkumně jeho rychlost), děje s v dostatečné vzdálenosti od sítě a je prováděn v situaci, kdy trup je už kolmo k síti.
• TŘETÍ KROK (otáčecí)
  Jeho úkolem je dokončit přesun, ale hlavně otočit trup znovu rovnoběžně se sítí, což je poloha vhodná pro správně technicky provedenou blokařskou akci. (Proto krok otáčecí). Optimální je stav, kdy směrová noha má čas a obejít nesouhlasnou nohu. V ideálním případě je chodidlo směrové nohy kladeno na zem kolmo na středovou čáru. To má za následek stočení roviny boků a následně roviny ramen rovnoběžně se sítí. Zkušenosti však ukazují, že v časovém tlaku není možno zachovat optimální techniku. A tak se středoví hráči často dostávají do situace, kdy řeší rotaci trupu až po odrazu (viz poloha těla při bloku).

\"KROK VSUN KROK\"

Pokud se středový hráč nachází daleko od místa, kam se má dostat (4-5m) nabízí se následující krokosled: krátký krok směrovou nohou následovaný rychlým krátkým úkrokem pravou a teprve po tomto \"dvojúkroku\" následuje klasický přesun během, který jsme popsali výše. Jednoduše řečeno pohyb je zahajován jakýmsi polkovým krok vsun krok následovaný tříkrokovým přesunem.

\"PAŽE PŘI PŘESUNU\"

Paže se chovají při přesunu zcela přirozeně, někdy sledujeme u hráčů zlozvyk držet paže při přesunu nad pasu (ruce ve výši ramen), pro což není žádné logické zdůvodnění.

Tuto techniku používají téměř vždy středoví hráči, pokud musí překonat více než 3m. Běh by měl začínat krátkým krokem, následovaný značně delšími kroky.

\"SPĚCHEJ POMALU\"

S výše uvedeným souvisí i další poznámka ze Selingera: pro optimální načasování a místo bloku by přesun blokaře neměl být rychlejší než let míče. To umožňuje lepší sledování míče a smečujícího hráče. Čím rychleji se hráč na bloku přesunuje, tím méně vidí. Samozřejmě pokud je blokař schopen předvídat směr nahrávky a místo útoku, může se přesunout na místo již před nahrávkou. (Což zase trochu odporuje výše zmíněnému jevu o harmonizaci rozběhů při kolektivním bloku)

\"POLOHA TĚLA PŘI VLASTNÍM BLOKU\"

Pro úspěch vlastního bloku, ale i celé obrany je kompaktní blok, dobře načasovaný, ukázněný a podřízený celkové taktice hry v obraně. Z hlediska techniky vlastního provedení bloku je žádoucí, aby konečná poloha trupu byla rovnoběžná se sítí. V případě, že osa ramen v úhlu s rovinou sítě (známé natočení blokaře proti smečaři), vytváří blokařovy ruce vhodný \"terč\" pro vytlučení bloku smečařem. Protože je moderní volejbal především soubojem o čas, je situace, kdy středový hráč přichází do místa bloku na poslední chvíli nebo pozdě, velmi častým jevem. Nemá čas provést rotaci trupu, která je vhodná pro konečnou správnou polohu těla při bloku. Pro tuto situaci nezbývá, než provést rotaci až po odrazu. To není nejoptimálnější, ale pokud hráč na technice zvládnutí této techniky důsledně pracuje může dle Selingera \"… natočení ihned po odrazu splnit stejný cíl a bez ztráty času…\"

Co říkají výzkumy?

Biomechanická měření ukázala, že na krátké vzdálenosti je přesun úkrokem asi o 5% rychlejší než otáčení a běh. Na dlouhé vzdálenosti je běh rychlejší, výskok po běhu je v průměru asi o 4,6 cm vyšší než po přesunu úkroky V dnešním volejbale je však stále častěji možno vidět, že hráči (jak středoví, tak krajní) zařazují i na kratší vzdálenosti než 1,8m překrok. Přitom dochází k poměrně složité rotaci trupu, což by mělo celou akci komplikovat. Přesto pro tuto techniku hovoří dva poměrně logické argumenty:

Hráči (především středoví) se v moderním volejbale musí více přesunovat velmi rychle na větší vzdálenost. Pro to se nejlépe hodí klasický běh, kde rovina ramen je rovnoběžná se sítí (viz výše) s následnou rotací trupu těsně před odrazem. Protože úspěch při blokování je do značné míry limitován perfektním zvládnutím této techniky, věnuje se jí v tréninku mnoho času. Technika závěru akce je tak zautomatizována, že se potom hráčům jeví jako přirozená i na kratší vzdálenost

Druhý argument souvisí částečně s kolektivním blokováním, ale pro názornost je nutné vysvětlit ho již zde, přesto, že zde mluvíme o individuální technice. V kolektivním bloku se v poslední době klade důraz na to, aby hráči harmonizovali vzájemně své pohybu z důvodu konečné perfektní kompaktnosti bloku. Čím je vzdálenost, po které kolektivní blok přesunuje, větší, tím složitější je celá akce na sladění. I zde věnují trenéři maximum pozornosti imitačním i herním cvičením zaměřeným na automatizaci celého aktu. Proto tuto techniku zařazují hráči i na krátkou vzdálenost, někdy dokonce při dostatku času z důvodů rytmizace i na místě. S tím souvisí i další jev. Krajní hráč má dostatek času, ale záměrně setrvává déle v pozici uprostřed sítě a vyráží později, aby sladil svůj rozběh se středovým hráčem, který musí často vyrazit o něco později.