Útočný úder je pravděpodobně nejkomplexnější činnost v beachvolejbalu. Obsahuje nejen složité pohybové struktury, ale také se skládá z mnoha částí. Rozběh, vnímání obrany soupeře, výskok a pohyb úderové paže musí být časoprostorově, koordinačně správně zvládnuté. Útok je nejen technicky, ale také strategicky velmi náročnou činností. Bývalý vynikající hráč a mistr Evropy Christoph Dieckmann vysvětluje hlavní zásady techniky a strategie útočného úderu v beachvolejbalu.

Výskok je v beachvolejbalu prováděn v závislosti na technice odrazu, na typu hráče a na hloubce písku.

V každém případě je odraz prováděn z nižšího postavení nohou než v hale. Čím hlubší je písek, tím větší impuls musí být při výskoku vyvíjen stehenními a hýžďovými svaly.

V beachvolejbalu je nesmyslné z důvodu nestabilní plochy provádět výskok směrem vpřed, protože hráč při takovém výskoku ztrácí na výšce. Útočník by tedy neměl dopadnout dál, než 50 centimetrů od místa, kde se odrazil.

Hřiště soupeře je veliké a brání ho pouze dva hráči, tím v něm musí automaticky vznikat mnoho volných prostor pro úspěšný útok. Aby mohl útočící hráč tyto prostory najít, měl by těsně před úderem sledovat hřiště soupeře, blok a branícího hráče. Nejlepší řešení pro útočícího hráče je však ztratit oční kontakt s míčem těsně před výskokem, aby mohl sledovat pohyb blokujícího i bránícího hráče na druhé polovině. V době mezi odrazem a kontaktem s míčem vnímá hráč herní situaci periferním viděním. Nahrávač může útočícímu hráči pomoci tím, že mu před úderem – pokud je to možné - zavolá, jaké místo nechal hráč v obraně volné.  

Útočící hráč má generelně dvě možnosti. Může buďto útočit razantně nebo zvolit technický úder do volných prostor soupeřova hřiště. Dvě odlišné varianty, které jsou z hlediska přípravných fází a provedení pohybu do momentu úderu zcela identické. To platí pro přechod po přihrávce podání, pro rozběh a pro kompletní rozběhové tempo, pro odraz včetně výšky výskoku a pohybu úderové paže. Tyto chyby mohou nastat při snaze o provedení lehkého technického úderu (Shot).

• Při přechodu po přihrávce není pracováno zcela správně
• Rozběh je prováděn pomalu a tím i málo dynamicky
• Míč je často podbíhán
• Odraz není prováděn s maximální dynamikou
• Loket úderové paže se neposouvá směrem vzad
• Hráč nechá míč před úderem příliš spadnout a tím neútočí v maximální výšce

Pokud se z těchto chyb objeví jedna jediná, nemusí být zkrácený technický úder úspěšný. Správné provedení útočného úderu má dvě výhody: první z nich je efektivní útok, druhou je nečitelnost útočného hráče, soupeři do poslední chvíle nemohou tušit, kterou variantu hráč na druhé straně zvolí.

Útočící hráč může – jednoduše řečeno – během rozběhu a odrazu zaujmout tři výchozí pozice před samotným úderem – běžné natočení, natočení směrem do lajny a natočení do ostré diagonály. Samotný směr útoku může hráč odpovídajícím pohybem ramene, lokte a zápěstí změnit.

Vedle postavení těla a pohybu smečařské ruky je velmi důležité postavení těla a paže vzhledem k míči (Ball-Body-Arm Position). Pravoruký hráč by měl míč udeřit nataženou paží cca 30 centimetrů před tělem ve výšce pravého ucha. Taková pozice umožní hráči optimálně zrychlit paži a využít obě varianty úderu – razantní i zkrácený úder. Současně ztíží bránícímu hráči číst hru a vyznat se v herní situaci – jak a kam bude hráč útočit. Trefí-li naopak útočící hráč míč příliš před nebo za sebou, vně nebo uvnitř, umožní bránícímu hráči lépe situaci vyhodnotit.

Útočná strategie

Pod pojmem útočné strategie si přestavuji všechny možné a smysluplné způsoby útočení. Strategie můžeme přitom rozdělit na všeobecné bez ohledu na typ hráče a na strategie, které by měly být odvozené od individuálních možností a omezení každého hráče. Generelně by hráč neměl útočit pouze razantně nebo pouze pomocí zkráceného úderu, neboť je pak velmi snadno čitelný pro soupeřovu obranu a je jedno, jestli je v té činnosti vynikající nebo ne. K variabilní útočné strategii patří také velký repertoár útočných úderů. Útočník by neměl umět pouze diagonální úder a zkrácený úder do lajny, ale také například razantní úder do lajny. Zkrácený úder je smysluplnější použít při normálních standardních situacích, než aby ho útočník použil v nouzové situaci po špatné přihrávce, neboť zkrácený úder nemůže být proveden agresivně a je čitelný pro soupeře. Proto nemusí hráč v těžkých situacích útočit pouze diagonálním směrem nebo po lajně, ale také do středu hřiště.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 7/2011