Jsou ideální kombinací na písku: Profesor a hubená bestie. Dát lépe dohromady dva plážové volejbalisty do jednoho týmu už snad ani nelze. Že budou Todd Rogers a Phil Dalhausser v Pekingu stát na nejvyšším stupínku, bylo po všech výsledcích posledních dvanácti měsíců tak malé překvapení jako okolnost, že při slavnostním vyhlášení byla vyvěšena vlajka s hvězdami a červenobílými pruhy: Čtyřikrát byl plážový volejbal do této doby olympijský, pro Američany to byla po dvojici Kiraly/Steffes (1996) a Blanton/Fonoimoana (2000) už třetí zlatá medajle. Tady je, příběh olympijských vítězů v plážovém volejbale...

Spanilou jízdou však olympijský turnaj pro Rogerse a Dalhaussera rozhodně nebyl. Hned v prvním utkání podlehli mistři světa senzačně živým a neortodoxním Litevcům Samoilovs/Plavin 0:2. US boys přicestovali do Pekingu krátce před začátkem OH a nestačili se aklimatizovat. Výpadek, který Dalhausser později vyhodnotil jako podrobení se: „Tato porážka byla darem z nebe, přivedla nás na správnou cestu“. K tomu ještě měla ten efekt, že favorité nepostupovali jako vítězové skupiny do vyřazovacích utkání a tím dostali lehčí soupeře. „To určitě nebyla nevýhoda, narazit na brazilskou dvojici až ve finále“, řekl Dalhausser. I tak to bylo pro nové olympijské vítěze velice těsné. Do příběhu olympijského turnaje jistě patří, že Rogers s Dalhausserem byli na pokraji vyřazení. V osmifinále proti Švýcarům Martin Laciga a Jan Schnider svítilo na tabuli v rozhodujícím setu stav 6:0, ovšem ne pro favority ale pro Švýcary.

Phil Dalhausser, 2,06M vysoký obr, ale nepadl. Díky mnoha bodům při bloku zajistil Biest of Beijing, jak byl s radostí televizními moderátory nazýván, zvrat v utkání. Švýcaři naopak začali kazit, byl to právě strach z vítězství, který jim nejvíce bránil v úspěšných akcích. „Stav 6:0 byl pro nás katastrofou“, kroutil hlavou Jan Schnider, „nejlepší by bývalo bylo, pokud bychom nevěděli, jaký je stav“.

Dalhausser věděl, jak těsné to bylo:“Měli jsme opravdu štěstí, dostat se ještě z takového stavu, už jsme byli prakticky vyřazeni“. Pikantní na všem je ta věc, že se tento blokař ve Švýcarsku narodil a v kantonu Aargau vyrostl. Dalhausser by mohl nastoupit také za Švýcarsko. Proti dvojici Laciga/Schnider dokázali Rogers s Dalhausserem, že jsou ze vytesáni ze dřeva, ze kterého se vyrábějí opravdoví šampióni. Hrbolatá cesta turnajem, některá špatná utkání, ale v pravou chvíli se dostat z problémů, to je ten hlavní rozdíl mezi silnými a slabšími týmy.  Finále už bylo nakonec demonstrací opravdové síly: Brazilci Marcio Araujo a Fabio Luiz byli v rozhodujícím finálovém setu rozdrceny 15:4, výsledek, který je v těchto sférách opravdu neobvyklý. „Myslím si, že proti dvojici Emanuel/Ricardo by byl průběh finále vyrovnanější“, myslí si Todd Rogers, „neboť oni už mají jedno olympijské finále za sebou a vědí, co se v něm odehrává. Tato zkušenost dvojici Marcio a Fabio chyběla a bylo to znát“.

Skromný a milý Dalhausser zůstal i po triumfu zdrženlivý a skoro se za vítězství v olympijském finále omlouval. „Potěšilo mě zvítězit nad tak silnými Brazilci jako je Marcio a Fabio“. Svou radost však nedával najevo typicky americky, hlasitě. O to intenzívněji se radoval z titulu vnitřně. „Nejsem žádný party-typ, ale toto vítězství pro mne znamená mnoho. Jsem ten nejšťastnější člověk na světě“. S 42 vítěznými blokařskými zásahy během olympijského turnaje byl  Dalhausser i v této statistice špičkový. Na základě této kvality by byl jistě i v halovém volejbale velice žádaným hráčem. Ale Dalhausser to rozhodně odmítá:“To pro mne nebylo nikdy téma k diskusi. Když jsem jednou začal hrát volejbal intenzívněji, ihned se ohlásilo moje tělo. Mé klouby by to nevydržely, halový trénink by byl pro mne příliš tvrdý a uškodil by mi“. Z finančního hlediska není důvod se nijak ohánět. Díky mnoha vítězstvím ve světové sérii a sérii AVP a také díky mnoha sponzorům překročí Dalhausser jistě miliónovou dolarovou hranici. Konec podpory v tuto chvíli rozhodně nehrozí. „Zlatá medaile určitě potěší i mé sponzory, rozhodně to neuškodí“. Z trůnu sesazení Brazilci Emanuel Rego a Ricardo Santos, kteří zdolali v boji o bronz za Gruzii startující dvojici Geor/Gia, slibují rychlý návrat mezi elitu beachvolejbalu. Zpět se Brazilci chtějí dostat i změnou rolí ve svém týmu, Emanuel plánuje opět převzít roli blokaře, kterou už dříve hrál. Přes bronz zůstávají Brazilci nejlepšími plážovými volejbalisty v historii olympijských her. Pro Evropany se stal turnaj debaklem. Mezi 16 čtvrtfinalisty mezi muži a ženami se objevily pouze čtyři dvojice.    

Volleyball-Magazin 09/2008

Přeložil Radek Krpač