Pod články Zdeňka Haníka se v uplynulých týdnech rozpoutala zajímavá diskuse. Nechtěl bych nudit čtenáře článkem na podobné téma, ale nějak vnitřně cítím potřebu reagovat. Klobouk dolů před Zdeňkovou energií a chutí stále a stále promlouvat do oblasti metodiky! Ale k věci, již několik měsíců „provokuji“ diskuzi k tématu – kuchařka. Tento název se stal symbolem něčeho, co snad ani nejsme schopni v současné době přesně definovat. Myslím si, že je to logické (níže vysvětlím). Vychází mi ovšem jeden pozitivní a jeden spíše zavádějící výsledek. Naprostá většina příspěvků a názorů byla směřována k učení základů volejbalové techniky. Dobře. Nejde ovšem o zjednodušení našeho problému? A máme vůbec nějaký problém? Na jakém stupni vývoje hráče (tréninkového procesu)?

Je potřeba přesně analyzovat současný stav a určité souvislosti. Za poslední období v řádu několika let se výrazně zlepšila metodika rozvoje volejbalové techniky. Hlavní zásluhu je potřeba jednoznačně připsat Zdeňkovi Haníkovi a jeho blízkým spolupracovníkům. Výuka a nácvik je velice dobře rozpracována. Buďme upřímní, na této úrovni již není aktuálně nic moc co dodávat. Jaké ale vlastně jsou ty etapy rozvoje hráče volejbalu? Kde nás tlačí bota? Pokud vůbec tlačí, je hlavním a jediným problémem faktor – trenér? Ano, tam vše začíná. Lidský faktor je ale proměnlivý, ale styl práce a metodika by měla jít po určité čáře v horizontu času.

Obecné etapy rozvoje hráče:

1) ETAPA POHYBOVÉHO ROZVOJE (6 – 8 let, stimulace spontánní motorické aktivity): Nově se dostáváme do této věkové kategorie. Jde o metodiku, která podporuje motorický rozvoj jedince s přihlédnutím k pozdějšímu nástupu specifických pohybových činností.

2) ZÁKLADY VOLEJBALOVÉ TECHNIKY (8 – 11 let): První etapa rozvoje. Velmi důležité období z pohledu „položení“ správných pohybových návyků. Důležitým faktorem je specifická hra volejbalu na redukovaném herním prostoru.

3) ZÁKLADY VOLEJBALOVÉ TECHNIKY (11 – 13 let): Druhá etapa rozvoje.

4) ETAPA ZDOKONALOVÁNÍ (13 – 18 let): Specializace, volejbal je brán jako hlavní sportovní disciplína pro mladého sportovce.

5) DOSPĚLÝ VOLEJBAL: Dochází k dělení na vrcholovou úroveň, kterou provází adekvátní herní a tréninkový objem a volejbal, ve kterém se pracuje s nižším tréninkovým zatížením hráčů.

Možná, že by se dal sportovní vývoj hráče rozdělit do těchto pěti základních etap. Každá z etap má svá specifika a vnitřní strukturu. Jedním z rozhodujících faktorů při vývoji sportovce je tréninkový objem a kvalita náplně tréninkové jednotky. Jsou jistě i další důležité okolnosti jako je talent, prostředí a v neposlední řadě osoba trenéra. Zůstaňme prosím u objemu a náplně tréninkové jednotky, jako základu tréninkového procesu. Je přece rozdíl, jestli má trenér k dispozici 2 – 3 tréninkové jednotky týdně nebo jednotek 6 – 8… To je velký rozdíl! Jak má trenér s nízkým tréninkovým objemem přiblížit výkonnostně svoje hráče hráčům, kteří mají větší tréninkový objemem? To je zásadní otázka! Jediná cesta vede přes efektivní a kvalitní náplň tréninkového procesu! Víme, kolikrát týdně trénují v průměru hráči a hráčky v ČR? Tím není myšleno pouze žactvo a extraliga, ale hráči ve všech 5 výše uvedených etapách?

Jedním z rozhodujících faktorů motorického učení je počet opakování, které podmiňuje motorickou (herní) dovednost. Moje otázka zní: Používáme vždy efektivní prostředky (náplň tréninkové jednotky) v rámci tréninkového procesu? Pokud věnuji 40 minut z 2 hodin tréninkového času práci bez míče nebo činnosti, která se specifikou volejbalu nesouvisí… To je opět myšleno průřezem všemi etapami rozvoje hráče. Od tohoto zhodnocení je jen krůček k otázce: Dobře, jak mám tedy nahradit rozběhání bez míče před tréninkem něčím efektivnějším? Je možno nahradit klasické rozcvičení ve dvojici s míčem něčím jiným? Chci, aby hráč během relativně krátké doby přihrál maximální počet míčů a šel do protiútoku (pokud možno v herních podmínkách). Těch otazníků se nabízí celá řada. Víme, jak a čím naplnit optimálně tréninkový prostor? Na jeden problém se nabízí vícero řešení… Proč se nepodělit o zkušenosti vlastního řešení konkrétní situace?

 

Prvním krokem je nutnost dešifrovat komponenty hry (popsat si, co je co – systematika volejbalu). Druhý krok je na úrovni stanovení a rozvoje optimální techniky. Dalším stupněm je získání herních dovedností v procesu motorického učení. Tento třetí faktor by měl vycházet z konkrétních situací a podmínek (tréninkový objem a možnosti). Dle mého názoru máme právě na této úrovni největší nedostatky. Jak tedy na to? Je vůbec potřeba něco měnit a na kterém stupni tréninkového procesu? Ivan